Zákaz tělesných trestů?


Když jsem byl malý, občas jsem dostal nařezáno. Bylo to tehdy, když jsem ublížil někomu jinému nebo nesplnil své povinnosti.
Znal jsem ještě druhý druh trestu, který aplikoval jen táta, nikoli maminka. U nás doma se tomu říkalo kádrový pohovor. Spočíval v tom, že táta seděl v křesle a já stál před ním. Táta mi kladl nepříjemné otázky a vedl mravokárné řeči. Musím říci, že kádrový pohovor pro mě byl mnohem horší než výprask.
Později jsem četl jakousi knížku od Ludvíka Aškenazyho, kde autor popisuje podobnou zkušenost. Otec se rozhodl výprask nahradit mravokárným promlouváním do duše. Hrdina Aškenazyho knížky sebral odvahu a udělal něco, čeho jsem se já nikdy neodvážil. Řekl: „Tati, a nemohlo by se to ještě aspoň jednou odbýt tím výpraskem?“
Teď budeme moderní, či dokonce postmoderní. Tělesné tresty budou zakázány. Dokonce na doporučení Evropské unie.
Postmoderní doba nedokáže rozlišit týrání dětí od výchovného pohlavku. Zato nám stát leze do všeho a s odpuštěním buzeruje slušné rodiny.
Přitom „skvělý“ nápad se zákazem trestů přichází v době, kdy na školách šikanují nejen slabší žáky, ale už i učitele.
Asi jsem staromilec. Když jsem byl malý, tak když nějaký puberťák nepustil v tramvaji babičku sednout, zpravidla se řada lidí ozvala a řekla mu, co si o tom myslí. Dnes se neodvážíme zasáhnout do osobní svobody sedícího puberťáka. Kdyby mě soused vidět v deseti letech s cigaretou v puse, asi by mi dal výchovný pohlavek sám a pak by o tom řekl mé mamince. Leč my jsme pokrokoví: Hledíme na práva dětí a tak necháváme bez povšimnutí osmi- a devítileté děti, které vyjdou ze školy a zapálí si. Jsem přece nanejvýš jen soused a tak mi do toho nic není, že? Jenže to, co se dříve vyřešilo pěkně po sousedsku, teď bude řešit stát.
Ne že by nebylo třeba řešit týrání dětí. Osobně si myslím, že ho není méně, než bylo v dobách, kdy děti o svých právech nevěděly, ale kdy sousedé bývali všímavější. Je ho více proto, že celkově jsme vůči sobě bezohlednější a méně všímaví. Odvážných Michalů Velíšků je mezi námi příliš málo.
Džamila Stehlíková, která zřejmě bude překladatelkou zákona, má pravdu v tom, že pozitivní tresty (třeba zákaz počítače nebo televize) jsou mnohem lepší. Osobně si také myslím, že kdo musí tělesně trestat osmileté dítě častěji než naprosto výjimečně, už jistě něco prošvihl. Ale plácnout čtyřleté vztekající se dítě považuji za velmi správnou terapii. Dítě se potřebuje naučit, že jeho jednání má následky. Zakázat čtyřletému dítěti počítač nedává moc smysl.
Celkově však hrozí, že se zase půjde s kanónem na špačky. Jelikož jsou mezi námi zlí lidé, pak takovým věcem jako je „kuřimský případ“ nezabrání sebelepší legislativa. Týrané děti tam nezachránily sociální pracovnice, ale všímavý soused. Paradoxně „kuřimský případ“ má posloužit jako bič na domácí vzdělávání, kterému se v naprosté většině věnují rodiče, jež své děti milují a jsou ochotni se pro ně nadprůměrně nasadit. Přestože je někdy plácnou. Kvůli zákazu tělesných trestů se ze Švédska muselo odstěhovat několik naprosto normálních a slušných rodin, protože otec nebo maminka naplácali vztekajícímu se potomku a někdo je udal.
Nechci, aby nám Evropská unie doporučovala podobné zákony. Nechci, aby nám předepisovala, kolik matek malých dětí má nastoupit brzy po porodu do práce. Chci, abychom se zase začali chovat slušně a normálně.
Ale asi jsem staromilec.


7. března 2008

Dan Drápal