Zákaz tělesných trestů v širších souvislostech


Když jsem zveřejnil první článek, jímž jsem reagoval na nápad paní ministryně Džamily Stehlíkové připravit zákon zakazující tělesné tresty dětí, napsal mi jeden z čtenářů, že tento nápad snad brzy vyšumí. Velice bych si to přál, nicméně obávám se, že onen čtenář se mýlí. Naše společnost se zatím pohybuje určitým směrem, poháněna destruktivním liberalismem, a zatím nevidím známky, že by se nad směrem, jímž se vydala, nějak vážněji zamýšlela a chystala se ke korekci, o nastavení zpětného chodu ani nemluvě. Po dvou bezprostředních kratších reakcích se pokusím o klidnější a zevrubnější hodnocení, co a proč se vlastně chystá.
Na jedné straně se hodně mluví o nejrůznějších právech (právech zvířat, právech dítěte, právu na práci, právu na zdravotní péči), na druhé straně jsme svědky rozpadu autority jako takové. Co se týče výchovy dětí, pak ztráta autority (v tomto případě především rodičů a učitelů) vede k tomu, co bychom mohli nazvat sociálně patologickými jevy (záškoláctví, šikana, dětské party terorizující staré lidi, drogy a alkoholismus, s nimiž děti začínají ve stále ranějším věku, zejména pokud jde o kouření), což vytváří tlak na „snížení trestní odpovědnosti mladistvých“ abych opět použil zaběhnutého právního termínu.
Kdosi řekl: „Seznamuj dítě s jeho právy a vychováš rebela. Seznamuj dítě s jeho povinnostmi a vychováš činorodého člověka.“ Jeden ze základních nedostatků liberalismu vidím v tom, že celá jeho koncepce práva visí ve vzduchu. Mluvíme-li o právech, hlásí se neodbytně otázka, kdo nám dané právo dal. Kupříkladu pokud občané nějakého státu získali určité právo (například volební právo, volební právo žen, právo na svobodu projevu apod.), pak tomu bylo proto, že nějaká osoba (panovník) nebo nějaká instituce (zpravidla parlament či instituce hrající podobnou roli) toto právo udělil či se na něm usnesl.
Takovému přiznání práva většinou předcházela určitá diskuse a mnohdy i boj. Ten, kdo usiloval o uzákonění všeobecného volebního práva nebo třeba osmihodinové pracovní doby, přinášel argumenty, kterými svůj postoj zdůvodňoval. Tyto argumenty nemohly nesouviset s určitým pohledem na svět a konkrétně na člověka.
Pokud je mi známo, o všeobecných lidských právech se začalo hodně mluvit až ve dvacátém století, byť koncept sám pochází již z doby osvícenství.
Nejsem odborník na právo a je tedy možné, že budu poněkud zjednodušovat. V zásadě ale vidím dvojí koncepci práva. V praxi se tyto dvě koncepce mohou v mnohém shodovat, jejich východiska jsou ale velmi odlišná. Mám na mysli koncepci práva odvozenou od Boha, který dal světu určitý řád, a práva, které je člověku (případně i zvířatům) jaksi inherentní. V prvním případě lze různá jednotlivá práva zdůvodňovat Božím řádem (např. otroctví by nemělo existovat, protože před Bohem jsou si všichni lidé rovni, podobně ženy mají mít stejné volební právo jako muži, protože Bůh je neobdařil menší inteligencí než muže a stvořil je jako odpovědné bytosti); v druhém případě se předpokládá, že nějak patří k člověku. V prvním případě je tedy jejich zdrojem Bůh, v druhém případě žádný zdroj nemají - kde se vzala, tu se vzala.
Je evidentní, že kloníme-li se k prvnímu pojetí, pak ať už mluvíme o jakémkoli jednotlivém právu, měli bychom v prvním případě doložit, jak toto právo souvisí s Božím řádem, eventuelně jak z něj vyplývá. V druhém případě nic takového dokládat nemusíme. Ve skutečnosti je právo v druhém případě pouhým lidským výmyslem či konvencí a je závislé čistě na tom, co si lidé odhlasují (případně navzájem vnutí, pokud práva není dosahováno demokratickou cestou). V prvním případě sice můžeme (a musíme) mluvit o lidských právech, současně ale musíme rovněž hovořit o odpovědnosti člověka před Bohem. V druhém případě o této odpovědnosti mluvit nemusíme vůbec, nebo můžeme hovořit o „odpovědnosti, kterou má člověk sám před sebou“. Zkušenosti nás všech dokládají, že tato odpovědnost u některých lidí nebývá valná.
V prvním případě musí člověk nejprve hledat Boží zjevení, v druhém případě si může vymyslet, co chce. Důležité ovšem je, aby pro to získal dostatek přívrženců.
Za jednu z vážných slabin druhého přístupu považuji, že práva jsou v něm zpravidla oddělená od povinností. To vede mimo jiné k tomu, že mnohá práva jsou deklaratorní. My, kdo jsme udělali zkušenost s komunistickou vládou, víme, jaké byly důsledky „práva na práci“. Ponechám teď stranou, že pod komunistickou vládou šlo spíše o pracovní povinnost. Stát skutečně usiloval o to, aby všichni lidé byli zaměstnáni; realita byla ovšem taková, že množství pracovníků bylo málokdy úměrné vytyčenému úkolu. Milým důsledkem bylo, že celá řada lidí se v práci rozhodně nepředřela, méně příjemným důsledkem bylo neustálé a nevyhnutelné ekonomické zaostávání za zeměmi, v nichž tržní hospodářství vedlo k mnohem efektivnější alokaci pracovních sil. (Aby bylo jasno, nejsem zastáncem teze, že „trh vše vyřeší“. Nicméně výše uvedená myšlenka mi připadá evidentní.)
Vraťme se ale k otázce výchovy dětí a dětských práv. Boží zákon nemluví o právech rodičů nebo dětí; mluví o jejich povinnostech: „Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.“ (Efezským 6,4). „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.'” (Efezským 6,1-3).
V Bibli pochopitelně není nic o tom, že by měl stát jakýmkoli způsobem zasahovat do výchovy. Možno namítnout, že v dobách, kdy byly biblické spisy psány, nebyl stát ještě zdaleka tak rozvinutý, jako je dnes. To je určitě pravda. Nicméně Písmo jasně stanovuje, čemu se má státní moc věnovat především: „Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“ (Římanům 13,3-6).
Mluví se zde o vládě obecně, nikoli specificky o vládě demokratické. Jsou zde formulovány základní úkoly státu: Má trestat špatné jednání a odměňovat jednání dobré. Převedeno do naší moderní a postmoderní situace, stát má dbát na bezpečnost a dobré fungování justice. Stojí za povšimnutí, že náš stát právě v těchto oblastech dramaticky selhává. Velice se přimlouvám za to, aby se stát nepouštěl do žádných dalších experimentů, dokud nezačne řádně plnit své základní povinnosti, tedy zajišťovat bezpečnost svých občanů a vymahatelnost práva.
Neměli bychom nechat bez povšimnutí ještě jeden rys správné státní moci: Státní moc není hodnotově neutrální. Jsou věci, které Písmo považuje za dobré, a věci, které považuje za zlé. A zde nejde zdaleka o Boží zjevení. Každý člověk - i zarytý ateista - v podstatě velmi dobře ví, že se nemá lhát a krást, že člověk má dodržovat dané sliby a řídit se tzv. Zlatým pravidlem, tj. nečinit druhým to, co si nepřejeme, aby činili oni nám.
Lidé v postmoderní společnosti se někdy tváří, jako že to, co považujeme za dobro a za zlo, je věcí subjektivního názoru, případně společenské konvence. Jakmile se začne mluvit o morálce, mnozí se okamžitě ozvou, že nikdo nemá právo druhému vnucovat své názory. Ve skutečnosti ale společnost bez morálky fungovat nemůže. Každá společnost nějakou morálku má; určité morální zásady dodržují dokonce i mafiáni. Morálka ovšem může být na výši nebo naopak pokleslá. Společnost s vysokou morálkou má mnohem větší šanci dlouhodobě prosperovat než společnost v morálním úpadku. Nemluvím pouze o prosperitě materiální, ale té se to kupodivu týká také. Současné ekonomické potíže Spojených států, ale třeba i Francie, souvisí dle mého názoru s morálním úpadkem těchto zemí. (Netvrdím ovšem, že morální úpadek je příčinou jedinou.)
Zvláště u nás je populární názor, že stát by měl být hodnotově neutrální. Symptomem tohoto převládajícího mínění je výrok kteréhosi tuneláře, jednoho z mála, kteří stanuli před soudem: „Doufám, že soud bude posuzovat legalitu mého počínání, nikoli to, zda bylo morální.“
Biblický pohled na svět předpokládá, že existuje dobro a zlo. Nebudu zde řešit filozofickou a teologickou otázku, kde se dobro a zlo vzalo. Vrátím se k dětem. Každý, kdo měl děti, ví, že v poměrně útlém věku, dlouho před tím, než se dítě stane morálně svéprávným a zodpovědným, někdy v období, kdy si začne samo sebe uvědomovat, začne jaksi instinktivně vyhledávat hranice. Osamostatňuje se od své matky a téměř na vše začne říkat „ne“. Začne vzdorovat přání či příkazům rodičů, začne „neposlouchat“. Všichni dobře víme, že nás nikdo nemusel učit šlapat na pískovišti jiným dětem po bábovičkách. Děti skutečně nemusíme učit ubližovat jiným dětem, a rozhodně nelze říci, že by se něco takového nutně naučily od rodičů. Nelze dokonce ani říci, že to pochytily od jiných dětí. V tomto období nás čeká náročný úkol, kdy dítě učíme, že něco se smí a něco se nesmí, že něco je správné a něco je špatné. Přestože dítě v tomto období chápe pouze omezeně, uděláme dobře, když budeme dítěti trpělivě a jednoduše vysvětlovat, že toto se smí a toto zase nesmí, a je-li to namístě, pak i proč. V každém případě ale musí po prohřešku (třeba po zmíněném pošlapání báboviček) následovat trest. Trest pochopitelně musí být přiměřený a dítěti pochopitelný. Dítě si ho musí spojit s prohřeškem. Upřímně řečeno se mi zdá být lepší dítě plácnout po zadečku, pokud někomu pošlapalo bábovičky, než ho potrestat třeba tím, že pro onen den už na pískoviště nebude smět. Netvrdím, že neexistují jiné možnosti potrestání. Mě rodiče v dětství trestali všelijak; na plácnutí či na mírný výprask kupodivu žádné traumatizující vzpomínky nemám; na jiné, zejména psychické tresty ano.
Důležité ovšem je, aby trestání bylo důsledné a dítěti srozumitelné. Za stejný prohřešek by měl následovat stejný trest. Pokud je za týž prohřešek jednou trest přísný a podruhé zas mírný, dítě se nenaučí, že některé věci se nedělají, za to se poměrně rychle naučí, že rodiče jsou nedůslední a náladoví. Začne se podle toho zařizovat dříve, než se lidé nadějí. Pokud se rodiče brzy nevzpamatují, budeme za rok dva právem mluvit o „zkaženém dítěti“.
Jsem přesvědčen, že v tomto útlém věku je plácnutí či naplácání tím nejlepším trestem. Snahy paní ministryně Stehlíkové vidím jako velmi nešťastné a destruktivní mimo jiné proto, že řada rodičů je již beztak dosti znejistěna a mnozí rodiče na výchovu svých potomků k obyčejné lidské slušnosti resignují již velice záhy. Tak můžeme být svědky vztekajících se dětí v samoobsluhách, jejichž rodiče jsou naprosto bezradní, ač by stačilo dítě jednou či dvakrát plácnout. V této souvislosti se často píše o tom, že veřejný trest dítě ponižuje. Domnívám se, že i v této věci je nutno znát míru a zvažovat danou situaci. Pokud mé dítě pošlapalo jinému dítěti bábovičku nebo mu opakovaně bralo jeho hračku, plácnul jsem je veřejně. Bylo to výchovné nejen pro ně, ale i pro dítě poškozené (i to se učilo, že některé věci se nesmí), a současně to vyslalo signál i rodičům či prarodičům poškozených dětí. Věděli, že nenechám svého potomka, aby jiným dětem ubližoval.
Jiná je situace u dětí starších, řekl bych tak od pěti let výše. Tam si již skutečně musíme dávat pozor, abychom dítě neponížili před ostatními. Na druhé straně není třeba před ostatními (zejména pokud patří k postiženým) skrýt, že své dítě hodláme potrestat.
Jsem přesvědčen, že čím důslednější budeme ve výchově v tomto útlém věku, tím dříve se bez tělesných trestů obejdeme. Nepamatuji si, kdy jsem doma dostal poslední výprask; předpokládám, že někdy v osmi či devíti letech. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě rodiče trestali nespravedlivě. (Teď, když se na to dívám zpětně, mám pocit, že mě někdy trestali nemoudře, ale to se týkalo právě jiných trestů než tělesných.)
V různých internetových diskusích jsem četl, že i v útlém věku to jde bez tělesných trestů. Nechci to popírat - možná to někdo umí. (Popravdě řečeno by mě zajímalo, jak takový člověk řešil situaci, kdy se tříleté či čtyřleté dítě vytrhne rodičům a běží přes rušnou ulici.) Znám ovšem některé rodiče, kteří se tělesným trestům sice vyhýbají, ovšem už od tří let jsou de facto otroky svých dětí. Je mi líto jich a ještě více těch dětí.
Ti, kdo zásadně odmítají tělesné tresty, zpravidla vůbec nerozlišují „týrání“ od „výchovy“. Vše ale přece záleží na motivu, celkovém přístupu i praxi. Jak již upozornili jiní, netělesné tresty mohou být mnohem krutější, i když navenek nejsou vidět.
Zdá se mi, že u řady i velice inteligentních lidí vidím značnou bezradnost, pokud jde o výchovu dětí. Domnívám se, že to souvisí s krizí rodiny vůbec.
Chystaný zákon je velkým hazardem ještě z dalšího důvodu. Často již bylo kritizováno, že máme řadu přičinlivých sociálních pracovníků (a zejména pracovnic), které srdnatě odebírají děti rodičům, kteří se dostali třeba jen do ekonomických či bytových potíží. „Sociálka“ jim děti odebere a umístí je do dětských domovů. Tito úředníci dostanou v chystaném zákonu další nástroj na zasahování do rodin, a to v situaci, kdy podle nedávno zveřejněného průzkumu 51 % „absolventů“ dětských domovů se během svého dalšího života dostane do rozporu se zákonem.
Možná by bylo dobré, kdyby se paní ministryně zamyslela nad jinou otázkou. Již jsem zmínil, že v poslední době se hodně diskutuje nad otázkou věkové hranice trestní odpovědnosti. Podařilo se nám v našem státě vytvořit situaci, kdy mladiství do patnácti let mohou páchat různé zločiny, vraždu nevyjímaje, a za tyto zločiny není nikdo trestně odpovědný. Osobně si myslím, že sice lze uvažovat o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, ovšem přednost dávám jinému nástroji, o němž se zatím nediskutuje: Zavedení trestní odpovědnosti rodičů za chování jejich potomků. Jsem totiž přesvědčen, že za každý čin je někdo odpovědný. Kdyby se povedlo prosadit trestní odpovědnost rodičů za chování jejich dětí, byl by to silný impuls k tomu, aby rodiče o své děti pečovali a řádně je vychovávali. Pak bychom možná mnohem více hovořili o výchově vůbec. Na tělesné tresty by v této diskusi možná došlo také, ale spíše okrajově.

1. - 3. dubna 2008

Dan Drápal