Kjótský protokol o změnách klimatu aneb kdo chce Bushe bít, hůl si vždy najde

V roce 1997, krátce poté, co vicepresident Al Gore podepsal Kjótský protokol o změnách klimatu, americký senát tuto dohodu odmítl jednomyslným hlasováním v poměru 95 : 0. Smlouva, signovaná představiteli dalších 54 zemí, má omezit emise skleníkových plynů, produkovaných průmyslovými zeměmi, které dle některých vědců způsobují jev, zvaný "globální oteplování".

O čtyři roky později levicové kruhy rozpoutávají demagogickou bouři, založenou na tvrzení, že president George W. Bush zradil americký "závazek" naplnit Kjótský protokol. Nejhlasitějším kritikem Bushe je demokratický senátor Joseph Lieberman, který byl ovšem zticha během senátní debaty v roce 1997. Je však třeba říci velmi jasně: nejen v Bushově administrativě, ale ani v americkém kongresu neexistují žádní zastánci kjótského protokolu - a president Bush tedy jedná v souladu s vůlí zákonodárného sboru Spojených států amerických.

Kritika se na hlavu presidenta Bushe snáší především z kruhů Evropské unie, komisařka EU pro životní prostředí paní Margot Wallstrom dokonce prohlásila, že Bushův postoj "vzbuzuje velké obavy".

President Bush je přesvědčen, že Kjótské regulace by přes únosnou míru zatížily americký průmysl, a to v době, kdy se ekonomika potýká se zpomalováním hospodářského růstu. Ačkoliv Bílý dům odmítá ratifikaci dohod z Kjóta, president ujistil představitele EU, že jeho administrativa bere v úvahu společnou odpovědnost v problému globálního oteplování. Kjótský protokol, založený na ideologických předpojatostech, vskutku nemůže být oním vytouženým nástrojem změny.

Přijetí a aplikace Kjótského protokolu by znamenala těžké břemeno pro každého američana. Odhaduje se, že důsledná implementace do legislativy USA by vedla k 15 % zvýšení cen elektrické energie a 10% zvýšení cen vytápění v domácnostech, nehledě na zvýšení cen benzínu, což by ve svých důsledcích mohlo mít neblahé dopady pro celá odvětví americké ekonomiky.

President má silnou oporu v konzervativních kruzích, které jsou přesvědčeny, že zmíněná dohoda není ničím jiným než pokusem ekologických extremistů oslabit pod záminkou ochrany ovzduší průmyslově vyspělé země a především Spojené státy, zatímco ekologicky neodpovědné, ba mnohdy zločinné jednání rozvojových zemí či přímo despotických režimů je přehlíženo.

Zatímco je tedy protokol z Kjóto světové veřejnosti presentován jako nástroj pro záchranu zeměkoule, který musí být v tomto bohulibém zájmu ratifikován celým světem, jedná se o zakamuflovaný plán na transfer bohatství od rozvinutých západních zemí do zemí rozvíjejících se.

Ratifikací Kjótského protokolu by celá energetická politika USA byla podřízena dohledu OSN. Po ratifikaci dohody všemi signatáři by Spojené státy disponovaly pouze jediným hlasem mezi 180 zeměmi, bez jakéhokoliv práva veta. Suverenita USA nad vlastní politikou v oblasti energetiky a životního prostředí by přestala existovat.

Mexiko, které vypouští odpady do zálivu u San Diega, nebude dohodou vázáno. Indie, nazývaná "nejlidnatější demokracií", nebude protokolu podléhat. Brazilie bude moci pokračovat v plenění deštných pralesů bez obav z kjótských penalizací. Írán, Irák, Lybie, Kuba a Severní Korea jsou z dohod vyňaty, zatímco Spojené státy mají tvrdě platit. Otrokáři v komunistické Číně se nemusejí obávat ztrát při svém "podnikání", přestože produkují CO₂ v obrovském množství.