Jaksi mě děsí nevinnost Josefa T.
Ad. Petr Zídek, Obrana Josefa T., Lidové noviny, středa 14.2.2007
Je něco smradlavého ve svobodném, demokratickém a pluralitním státě Českém. Revolucionáři a státníci, kteří „porazili“ totalitu jaksi zapomněli, že svoboda, demokracie a i prosperita stojí na hodnotách, kterým říkáme spravedlnost a důsledná netolerance zla. Svobodní novináři a investigativci podobně nevědí, že úkolem svobodného tisku je hledání pravdy v její složitostí i souvislostech. Ne vytrhávání střípků a jejich kombinace v účelovou virtuální realitu. Text Petra Zídka je standardním příkladem.
Dnes snad již soudný a historie znalý člověk nemusí pochybovat o tom, že komunismus je morbidní mocenský totalitní systém. Celé tři čtvrtiny dvacátého století, které za sebou nechaly miliony mrtvých v důsledku masových i individuálních vražd, to bez pochyby prokázaly.
Jaksi se zapomíná, že otec Ruské revoluce Vladimír Iljič založil na obranu vymožeností „předvoje pracujících“ vnitřní tajnou službu ČEKA. Poeta Felix Edmundovič Dzeržinskij dal svým druhům „zvláštního ražení“ jisté zásady práce a některé výhody, že nemuseli dodržovat ideologická schémata. V samém počátku praktické realizace komunismu byl do systému vložen princip, že v důsledku bude celou mocenskou stavbu ovládat tajná bezpečnost.
Dokud kavkazský mafián Koba Stalin pravidelně, po určitém čase, preventivně vyvražďoval špičky tajné služby, dokázal udržet nadvládu svoji i nadvládu ideologie.
Po Stalinově smrti se v nedlouhém čase ve všech zemích sovětského tábora míru a socialismu skutečnými držiteli moci staly špičky tajné služby. Měli výhodu informací, nástrojů mocenského nátlaku a nemuseli dodržovat ideologická schémata.
V Gottwaldově, kde jsem žil v sedmdesátých letech, se v období „normalizace“ stali šéfy místních podniků důstojníci státní bezpečnosti a její agenti. Spolupráce a kamarádšoft s předsedy kolchozů, podniků a významných institucí se v tomto období staly normou i zárukou kariéry pro pány předsedy a ředitele. Do této kategorie patří i expertní práce pracovitého, talentovaného a „slušného“ úředníka banky Josefa T., „který nikoho neudával“.
Za příkladnou dobrou práci a spolehlivost byl Josef T. v revoluční době odměněn funkcí „proviantního náčelníka, zásobovatele“ bojujících perestrojkových oddílů, po anglicku řečeno - strážcem pokladu.
Nikdy nezapomenu na prvý příchod strážce pokladu Josefa T. do sněmovny, na nadšení, se kterým ho vítali komunističtí poslanci. Neznal jsem Josefa T., ale od toho okamžiku mi nikdo nemusel nic vysvětlovat.
Dnes všichni „velikáni“, kteří tvrdí, že nic nevěděli, jako vždy při podobných příležitostech, nemluví pravdu.
V Třeštici 15. února 2007
Čestmír Hofhanzl