TISKOVÁ ZPRÁVA
40 let poté - připomenutí 21. srpna 1968
V Praze, dne 20. srpna 2008
Po porážce nacismu ve 2.světové válce se vytvořily příznivé podmínky pro nástup druhé totality - komunismu. Přestože výrazné světové osobnosti varovaly, že nenávist a zásadní nedůvěra je psychologický svět komunismu, že lékařská diagnosa by řekla, že je to patologický negativismus, že komunistická ideologie je dalším, tentokrát rudým otroctvím, tak tato doktrína a soustava třídní nenávisti se dostala ve značné části světa (a bohužel i v Československu) k moci.
Ve velmi krátké době po komunistickém puči 25. února 1948 se i u nás ukázala skutečná tvář tohoto zločinného učení. Nejlépe se o tom „přesvědčili“ ti, kteří byli ze své vlasti vyhnáni a především ti, kteří za pouhé projevy pravdy strávili mnohá léta v komunistických lágrech, či byli dokonce popraveni.
Koncem 50. let byl stav naší společnosti žalostný. Komunisté, díky svým nelidským postupům, lžím, šílené hospodářské politice a zrušením většiny občanských a lidských práv a svobod, ztráceli postupně ve společnosti podporu. Proto se v průběhu 60. let pokusili o nový způsob komunikace s občany. Přišli s novými lidmi do vedení KSČ a s novým a vlídnějším programem. Neočekávali však, že se společnost na jaře 1968 probudí a většinově bude chtít návrat občanských svod a návrat demokracie.
Na to však komunisté nemohli přistoupit. Komunisté se nikdy, natož dobrovolně, s nikým o moc dělit nechtějí, a díky své doktríně o třídním boji ani nemohou. „Internacionální pomoc spřátelených armád“ 21. srpna 1968 jen znovu ukázala, že pro komunisty jsou důležitější komunistické ideje a moc, než národy, lidé a svobody.
Právě 21. srpna 1968 jsme podruhé ztratili svobodu. Vrcholem komunistické arogance pak bylo pošlapání státní suverenity Československa. Ani před touto zradou se komunisté nezastavili. Občanskou a hospodářskou mizérii, která nastala, nazvali komunisté velmi příznačně: normalizace.
Stejně jako po únoru 1948, tak i po srpnu 1968 musela další část elit našich národů odejít do ciziny, další část byla ze země vypuzena, lidé byli zbaveni zaměstnání, mnozí byli zavřeni do žalářů. Pražské jaro ukázalo, že komunismus nelze reformovat - musí se porazit.
Museli jsme čekat dalších 20 let, než se občané tohoto státu manifestačně rozhodli skoncovat s komunistickou zvůlí a rozhodli se k návratu k demokracii. Jak hrozná byla čtyřicetiletá doba komunistického otroctví a jak nás všechny tato doba poznamenala, svědčí bohužel i vývoj po listopadu 1989. Nevyrovnali jsme se důsledně s komunistickou minulostí, neboť za zločiny komunismu se udělala tlustá čára. To do paměti našich národů uložilo informaci, že se zločiny vyplácí, pokud jsou páchány kolektivně a jsou dostatečně velké.
Vzpomínejme proto na rok 1968 jako na čas naděje a na 21. srpen 1968 jako na čas zmaru a vyjevení pravdy. Hlavně však nezapomínejme na to, že rudý teror je ve světě stále ještě aktivní a dělá všechno pro svůj návrat k moci. A to i u nás! Jako tomu bylo 25. února 1948 a 21. srpna 1968.
Totalitarismy 20. století - tedy nacismus a komunismus - byly přímou vzpourou proti pravdě, přirozenosti, důstojnosti a svobodě. Je proto morální povinností slušných lidí bojovat proti nim až do úplného vítězství. Tato víra ať je nejlepší připomínkou na 21. srpen 1968.
Za Konzervativní stranu:
MUDr. Miroslav Beňo
místopředseda
Martin Rejman
kancléř
Za Korunu Českou (monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska):
Mgr. Václav Srb
předseda
Za Právo a Spravedlnost:
František Červenka
místopředseda
Za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu:
Vojtěch Fila
místopředseda