TISKOVÁ ZPRÁVA
V Praze dne 25. února 2009
Konzervativní strana shledává „Vítězný únor“ jako událost, jejíž vliv máme možnost pociťovat i v současnosti, přičemž se obáváme, že v nejbližší budoucnosti nelze důvodně očekávat změnu k lepšímu. „Vítězný únor“ poznamenal v naší zemi svým „odkazem“ již tři generace. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo ve skutečnosti organizovaným převratem řízeným cizí mocností. O žádný pracující lid nešlo, smyslem a cílem únorového puče bylo rozšíření a upevnění moci Ruska, které se v té době nazývalo Sovětský svaz.
Krize našeho společenství měla kořeny již před 2. světovou válkou, dědové a otcové se nepostavili hitlerovskému Německu, nebránili se zbraní v ruce svou zemi a svébytnost. Stejně tak se po válce nepostavili komunistické spodině. O to horší byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala. Vina komunistů a těch, kdo se na Únorovém puči podíleli, je veliká proto, že posloužili cizí moci proti vlastnímu národu a kultuře. Největším zločinem komunistické éry pak byla systematická likvidace autentické elity. Celým komunizmem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém. Komunizmus je zločinný tím, že i jen morální a čestný člověk mu byl nebezpečný - stačilo být i jen potenciálním nepřítelem. Komunisté to věděli, a proto cíleně ničili samotné základy, na kterých civilizované lidské společenství stojí a přetrvává věky.
Odkazem „Vítězného února“ byla i „Sametová revoluce“. Nebyla to vzpoura proti „Vítězným únorem“ posvěcenému nemravnému systému, který ničil ony základy civilizované lidské existence a vše podřizoval mocenskému zájmu úzké parazitní vládnoucí vrstvy. Smyslem „Sametové revoluce“ byla pouhá modernizace proletářského internacionalizmu, ke které soudruzi přistoupili, neboť stará schémata ovládání mas přestala být efektivní. „Předvoj pracujících“ sám pochopil, že v zájmu vlastního přežití se musí přestrojit - stát se „předvojem podnikatelů a kapitalistů“. Centralizovaná tlupa, zastřešená komunistickou ideologií, se jen decentralizovala a nový „předvoj“ tak tvoří lidé se stejnými hodnotami (či rovnou titíž lidé). I tato společenská vrstva je tedy odkazem „Vítězného února“.
Termíny „pravda“, „mír“, „pracující lid“, „rovnoprávnost“,... nejnověji pak „lidská práva“, se staly i díky „Vítěznému únoru“ prázdnými pojmy, jejichž obsah je v orwellovském duchu libovolný, a proto je bylo možno tak často a tak snadno zneužívat pro naprostý opak jejich skutečného významu. Chápání skutečného významu pojmů je však jednou ze základních věcí. Místo toho, abychom viděli alespoň náznak nápravy, máme možnost sledovat spíše ještě další prohlubování tohoto zhoubného zmatení. Dnes tedy máme ve své společenské duši jak odkaz „Vítězného února“, tak „Sametové revoluce“. Budou-li chtít naše děti přežít jako svobodní svéprávní lidé, čeká je proces bolestného vyrovnávání se s těmito smutnými odkazy. Nejprve se však budeme muset odnaučit lhát; lež je hlavním odkazem obou „epochálních převratů“. Lež nesmíme dále našim dětem předávat.
Martin Rejman
kancléř
RNDr. Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu