Začal již setkáním krajanů ve Vídni ve dnech 24 – 26.září. Nechci psát o podrobnostech které vyjdou ve sborníku, spíše se Vám pokusím jako účastník, který byl skoro u „všeho“ sdělit mé dojmy, postřehy a všeobecně Vás informovat. Ve Vídni proběhly panelové diskuze se zajímavými lidmi z oblasti politiky, sportu a kultury, navštívili jsme školu Jana Ámose Komenského, rakouskou Národní knihovnu, byly zde mj. vystaveny i zápisky rakouské tajné policie o TGM, české velvyslanectví, České centrum, SOKOL Vídeň v jejich krásné nové hale, známou českou restauraci v Prátru a vše zakončili plesem v paláci Auersperg. Dostavili se převážně krajané ze západních zemí, což bylo kvůli finanční náročnosti pochopitelné. Pozitivní byla návštěva senátorů z České republiky, členů komise pro krajany – paní senátorky Jitky Seitlové a pana senátora Jaroslava Šuly. Vyslání třetího ze senátorů, příslušníka KSČM, bylo netaktní a urážející – v závěrečné rezoluci byl vznesen požadavek, aby do komisí pro krajany nebyli voleni příslušníci strany, kvůli které drtivá většina z nich musela opustit rodnou vlast. Neradi jsme Vídeň opouštěli. Naši krajané, či rodilí Rakušané s českými kořeny, vykonali a vykonávají obrovský kus práce pro svoji zemi i zemi svého původu.
Praha následovala hned na druhý den po Vídni slavnostním přivítáním krajanů ve staroslavné aule Karolina, za účasti rektora UK pana Wilhelma, představitelů státu a politických stran. Opět jsme zažili současnou českou politickou realitu, kdy pan Topolánek, nejvyšší představitel ODS, zasedl do předsednictva se žvýkačkou v ústech a před zraky všech ji položil na stůl, poté co byl vyzván k projevu… Mimochodem strana ODS spolu s KSČM byly vždy proti přáním a požadavkům exilu, ať se to týkalo restitucí, vrácení českého občanství aj., hlavním mottem těchto stran bylo: „Nikdo nemusel odcházet.“ Známe výrok dnešního prezidenta ČR pana Václava Klause, který pronesl bezprostředně po projednání restitučního zákona: „Ať si krajané trhnou nohou!?“. Věřme, že i náš pan prezident už změnil názor.
Program byl bohatý a časově náročný podobně jako ve Vídni – diskuze, přednášky, návštěvy, filmy, odborné semináře. Slavnostní zakončení proběhlo v Rytířském sále Valdštejnského paláce. Aniž bych podceňoval všechny oficiální akce a jednání, troufám si říci, že hlavním a velmi pozitivním přínosem setkání krajanů z celého světa, bylo navázání osobních vztahů mezi těmi, kteří ví o co jde a kteří hledají cesty do budoucna. Je to o vzájemné efektivní a rychlé komunikaci a o práci s mládeží. Za všechny si dovolím zástupně jmenovat paní MUDr. Dagmar Takacsovou, předsedkyni Českého Spolku na Slovensku, která svoji brilantní argumentací a rétorikou velmi pozitivně přispívala k řešení problémů.
Pro mne osobně byly největším přínosem osobní kontakty ke krajanům. Bylo zde už více krajanů z „chudších“ zemí, ale o to byly hovory s nimi srdečnější. Aniž bych se chtěl dotknout krajanů žijících na Západě – sám jsem tam dlouho žil a mnohým si velmi vážím – myslím si, že krajané z Východu nám mohou dávat daleko více, než mi jim. Nejsou tak, smím-li říci, „pokažení“ konzumem ve svém myšlení a jednání, jako většina lidí, která žije na Západě. Výstižně tento „stav duší“ popsal Egon Hostovský a myslím, že už to neplatí jenom pro západní civilizaci: „Šťastné konzumenty bezobsažné nudy“ , či „pěstování kamarádství z „bedny“ v duševní prázdnotě“. Možná Západ všeobecně potřebuje jisté duchovní impulsy z Východu ke svému opětovnému „očlověčení“?
Představitel bulharského-českého spolku mi sdělil, jak jsou nešťastní a zklamaní, že v Sofii nastoupila do funkce ředitelky Českého centra pani Ransdorfová, manželka jednoho z vedoucích představitelů KSČM… inu „vyhrála“ konkurs. Musím se stydět, že je ČR „schopna“ dopouštět se takovýchto neskutečných netaktností vůči krajanům!
Nádherné okamžiky jsme zažili a bylo to pro nás všechny velkou ctí, smět osobně pozdravit „Významné české ženy ve světě“ a být při tom, když byly vyznamenávány. Zde jsou:
Lady Mileny GRENFELL-BAINES – Velká Británie
Podporovatelka česko-britských kulturních vztahů, patronka Nadace Emy Destinové, jedno z dětí zachráněných Nicolasem Wintonem v roce 1939.
Eliška HAŠEK-COOLIDGE - ČR, USA
Podporovatelka česko-amerických vztahů, bývalá pracovnice Bílého domu, která spolupracovala s pěti americkými prezidenty – J. F. Kennedym, L. B. Johnsonem, R. M. Nixonem, G. R. Fordem a J. E. Carterem.
Běla Gran JENSEN – Norsko
Humanitní pracovnice, zakladatelka hnutí „Na vlastních nohou“, nositelka řady vysokých vyznamenání v ČR i ve světě.
Edita KOCH – Spolková republika Německo
Spisovatelka a literárněvědní pracovnice, zakladatelka nakladatelství „EXIL“ ve Spolkové republice Německo, podporovatelka porozumění mezi národy, nositelka nejvyššího německého vyznamenání „Bundesverdienstkreuz“.
Charlotta KOTIK – USA
Kurátorka Brooklyn Museum of Art v New Yorku, pravnučka Tomáše G. Masaryka – bohužel nestihla přijet včas.
Blanka MATRAGI – Libanon
Světově proslulá návrhářka ženské módy a uměleckého skla.
Meda MLÁDKOVÁ – ČR, USA
Sběratelka a podporovatelka českého umění doma i ve světě, ředitelka muzea Kampa v Praze.
Lea VIVOT – ČR, KANADA, MEXIKO, USA
Světově proslulá sochařka, podporovatelka humanitárních projektů – např. v Mexiku postavila a udržuje dva dětské domovy.
Aja VRZÁŇOVÁ-STEINDLER – USA
Jediná česká mistryně světa a čtyřnásobná mistryně Evropy v krasobruslení.
Barbara Lee PODOSKI – USA
Bývalá pracovnice Hlasu Ameriky, jedna z prvních členek Office of Strategic Services (předchůdce CIA)
Na tiskové konferenci nám paní Barbara Lee Podoski, 90-ti letá paní, vyprávěla o svém prvním návratu domů: „Vyskočila jsem z vozu a vzpomněla si při tom na Jana Masaryka, jak o Vánocích 1943 přemýšlel o návratu - Až pojedeme domů, já budu v posledním vagonu. Jakmile přejedeme hranice, vylezu ven a zeptám se prvního „ajznboňáka“, jestli mi dovolí vystoupit. A potom pokleknu a pohladím tu zem - také jsem poklekla a pohladila rodnou zem“…Do smrti nezapomenu na to ticho a slzy mnoha přítomných, než zazněl nekonečně dlouhý potlesk.
Jejich životní příběhy by měly být médii rozšiřovány jako příklad mladé generaci, která na tyto pozitivní a příkladné impulsy zoufale čeká a je ovlivňována z velké části negativními vlivy, právě dnešními médii, které společnost svými stále primitivnějšími až hloupými produkty dekultivují, prohlubují mravní propad a jdou ve své podstatě proti člověku, skutečně hodnotnému životu, zájmu společnosti a její budoucnosti.
Je veliká škoda, že ČT nevyužila této možnosti, představit národu tyto ženy, které se samy vypracovaly a dosáhly světových úspěchů a uznání – jako skvělé příklady poctivé práce a zaslouženého úspěchu, kterých dnešní ekonomické a společenské klima v ČR moc nenabízí a které mohlo velmi pozitivně oslovit a motivovat mladou generaci. O to více díků několika málo pracovníkům Českého rozhlasu a deníků.
V závěrečné rezoluci jsme také mimo již výše uvedeného a jiného požadovali změnu volebního zákona a umožnění korespondenční volby všem krajanům žijícím v zahraničí, úpravu restitučního zákona a navrácení majetku, či náhrady za něj těm kterým patřil, či jej zdědili, dle ve všech demokratických právních státech platící zásady – co bylo ukradeno, musí být vráceno a umožnění získání českého občanství všem, kteří na něj mají nárok bez ohledu na místo narození.
To se týká občanů Spojených států amerických, obyvatel bývalého Rakousko-Uherska, smíšených manželství i Čechoslováků narozených na Podkarpatské Rusi. To vše je stále aktuální.
Malý příklad – pan Čeněk Čermák z Košic, tatínek rodilý Pražák, maminka ze Šumavy (promiňte pane Čermáku, jest-li jsem to obrátil), narozen na Podkarpatské Rusi, kde vykonal obrovský kus práce a ve které pokračuje v Košicích – vydal úspěšnou turistickou mapu okolí Košic, buduje a udržuje stezky legionářů a jejich hřbitov v Kysaku spolu s košickými krajany – a tento člověk nemá mít nárok na české občanství?! Takovíto lidé jsou obohacením každé země kde žijí a ze které pocházejí. Moudré a demokratické země si tohoto bohatství cení a váží si ho. Jsou obrovským přínosem pro každou vyspělou zemi a zvláště malé země by si jich měli velmi cenit a vážit. Věřme, že tyto křivdy minulosti budou brzy Českým státem napraveny.
Nemohu a ani neznám všechna jména lidí, kteří k úspěchu setkání přispěli. Za Vídeň patří naše poděkování paní Heleně Baslerové, za Prahu panu Oldřichovi Černému z Ženevy, panu Ivanovi Dubovickému z MZV ČR a paní senátorce Jitce Seitlové. Vykonali neskutečný kus práce. Konečně se začíná, po dlouhá léta přerušené spojení mezi krajany a jejich rodnou vlastí obnovovat. Máme si co vzájemně darovat a máme toho vzájemně moc zapotřebí. Byl nejvyšší čas!
* * *
Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života, a poslem minulosti
Cicero