Ukrajina na rozcestí


Pracovnice kyjevské cestovní kanceláře se omlouvá. Pasport je nadepsán v ukrajinštině, to je státní jazyk, bohužel, ale musí to tak být, úřednice je ochotna mi pomoci, pokud bych nerozuměl. V podstatě ukrajinským nadpisům rozumím, také díky češtině. Vyplnit pasport je nutno v ruštině. Prospekty v kanceláři jsou ve světových jazycích, i dvojjazyčně, rusko-neměcky, rusko-francouzky apod., ukrajinština chybí. Ve vedlejší kanceláři se baví dvě ženy jazykem, který je vlastně ruština, jenom místo g vyslovují h. Na ulici jsou slyšet oba jazyky, i když je těžké to někdy rozlišit, protože g se nevyslovuje. To neznamená, že ti lidé nejsou Ukrajinci. Autobus jede z Kyjeva po dálnici do Rovna a potom začíná neuvěřitelná strastiplná pouť po cestách, které snad nebyly opravovány od sovětské éry. Na hranicích s Polskem děžurnaja kontroluje pasporty. Vyčiní jednomu dědovi ze Lvova, který vypsal pasport ukrajinsky. Poláci to budou přebírat a přísně kontrolovat. Rozumí jen ruštině. Konečně to polský celník přelouská a uzná, že autobus nepašuje žádného uprchlíka z Východu, a otevře závoru do evropského ráje.

Jazykové a náboženské problémy


Západní Ukrajina patřila před válkou Polsku. Ukrajinští nacionalisté, známí u nás jako Benderovci, koncem války ještě pod německou nadvládou před příchodem sovětů začali neuvěřitelné etnické čistky Židů a Poláků realizované vražděním. Volyňští Češi byli více méně ušetřeni, protože slibovali, že se po válce vrátí domů. Slib generála Svobody o návratu Čechů byl dostatečně znám, aby zapůsobil i na Benderovce. Po válce se splnil sen ukrajinských nacionalistů, Poláci byli většinou odsunuti do západních oblastí Polska uvolněných Němci (prý jich byly 3 miliony) a Češi do Sudet. Dnes je západní Ukrajina baštou nacionalistů. Mluví ukrajinsky. Náboženství je většinou katolické, ale pravoslavní tvoří početnou menšinu, protože všude jsou vidět dva kostely. Podkarpatská Rus je výjimkou, především je spíše pravoslavná a Rusíni se považují za zvláštní národ, tvrdí, že k Ukrajině nepatří. Za první čs. republiky považovali za svůj spisovný jazyk starou carskou ruštinu. Ukrajinštinu odmítají. V zemi je několik pravoslavných klášterů a v Užhorodě se v poslední době postavil obrovský pravoslavný chrám.

Od Rovna na východ je pravoslavná Ukrajina s převažujícím ukrajinským jazykem. Na východ a jih od Kyjeva je Ukrajina mluvící rusky. V Kyjevě je to jakási směsice. Krym se považuje za zcela zvláštní oblast obydlenou převážně Rusy.

Podívejme se na podobné případy v Evropě: Irové už mluví anglicky téměř všichni, zbytek oblasti na západě země, který ještě v minulé generaci mluvil starým keltským jazykem už zmizel, rodiče nechtějí, aby se jejich děti učili zbytečně něco, co nemá význam. Podobně je na tom skotská gealština, provensálština, bretonština apod. Stejně dopadli i Lužičtí Srbové. Nemám dosti informací o tom, jak je to s baskičtinou a korzičtinou. Situaci ukrajinštiny s tím sice nelze zcela srovnávat, ale faktory působící jinde působí i zde. Proč vydávat ukrajinský časopis, když jej bude číst omezený počet lidí? V ruštině je možno jej uplatnit v celém tom obrovském území od Lvova až po Vladivostok, včetně střední Asie a Kavkazu. Totéž je s knihou. Ukrajinec většinou zná rusky, někdy lépe než ukrajinsky. Výjimkou snad může být jen západní Ukrajina, kde ruština není v rodinách tradiční a ne všichni ji musí dobře znát. Na druhé straně jsou velké oblasti, kde lidé ukrajinsky znají špatně, přestože se nyní učí ve školách po celé zemi. Považují to za nátlak, ukrajinština je pro ně nepotřebná, stejně jako stará keltština pro Iry. Naštěstí je příbuzná a její naučení není problém.

Po osamostatnění Ukrajiny vznikla i samostatná (autokefální) ukrajinská pravoslavná církev, která je novou vládou velmi podporována. V Kyjevě obsadila dva z pěti hlavních kostelů, ostatní zůstaly pod moskevským patriarchátem. Nezdá se, že by měli nějaké převratné úspěchy. Většina věřících je považuje za rozkolníky podporované Západem, aby se pravoslaví oslabilo.

Holocaust nedobrovolný i dobrovolný


V Kyjevě je museum ukrajinského holocaustu, které by měl shlédnout každý komunista. Nemyslím si, že předváděné informace jsou přehnané. Fotografie vychrtlých koster lidí, kteří umírají na prahu svého domu, protože jim bolševici vzali veškeré potraviny a oblast uzavřeli, jsou varujícím mementem světu, ve kterém ještě přežívají představy, že komunistickou totalitou lze dojít k naplnění „odvěké touhy pracujícího lidu“. Ten pracující člověk se dočkal smrti. Bylo to 6 milionů pracujících lidí. Tím se naplnil jejich odvěký sen o komunistickém ráji. Asi opravdu za to utrpení skončili v nebi.

Od pádu sovětského režimu se snížil počet obyvatel Ukrajiny taktéž o 6 milionů lidí. Porodnost je sice větší než v Česku (prý 1,6 dítěte na jednu ženu), ale vzhledem k podstatně nižší zdravotnické péči umírají lidé dříve, lidský věk se neprodlužuje a tím nepřibývá důchodců, kteří u nás vlastně zastavují prudký pokles obyvatelstva. Přesto však takto nelze vysvětlit tak velký a rychlý úbytek lidí. Hlavní je vystěhovalectví. Jednou z destinací je Evropa, hlavně Česko, Rakousko, Polsko, Slovensko, další je Rusko. Mnozí Ukrajinci pracují na naftových polích na Sibiři, kde se velmi vydělává, a potom zůstávají v Rusku, kde je i jinak více pracovních příležitostí.

Přehřátá ekonomika


Komunisty vybudovaná vozovka na dněperském prospektu nestačí. Křižovatky jsou ucpané a stojící auta se táhnou deset kilometrů ve čtyřech pruzích v obou směrech. Ale rychle se stejně jet nedá. Vozovky jsou ve špatném stavu, připomínají spíše tankodrom. Taxik si to namíří po chodníku, ostatně není sám, za ním se pouští druhé auto. Téměř v celém městě by byla potřebná rekonstrukce vozovek. Všude jsou díry, které obvykle technická správa jen zalátá asfaltem. Zato se každý den postaví jedno patro mrakodrapu, kterých už se nyní tyčí k nebi několik. Staví se všude a všechno možné. Otevírají se nové obchodní domy, rostou nové čtvrti boháčů. Auta všech možných značek jsou nacpána v každém volném místě. V Kyjevě je dokonce dost pracovních míst, rubriky v novinách jsou plné. Ale platy jsou nízké.

Nová čtvrt středně bohatých je nesourodým souborem všech možných stylů. Od ruské pohádky až k orientálním chrámům. Po tyčích se obtáčí elektrické kabely, ale za domem smrdí žumpa a voda se čerpá ze studny. Stavební povolení je neznámý pojem a silnice neexistují, jen rozbahněné cesty. Každý chce bydlet, ale veřejné prostředky za tím pokulhávají. Vše co je státní, obecní, městské je v chátrajícím stavu, soukromé byty jsou vybavené, domky rostou jako houby po dešti a před každým stojí nejméně dvě auta.

Tak asi vypadal divoký Západ, než tam přišel „zákon“. Tak asi vypadá země, ve které existuje jen soukromník, pojem „společný zájem“ je sprostý výraz. Je to vidět už na silnicích. Pravidla jsou pro kočku, vítězí rychlejší, silnější a drzejší.

Materiální prospěch je nade vším


Timošenková to řekla jasně: „Dokud nebude nová smlouva s Ruskem, plyn do Evropy nepustíme“. Ta smlouva měla obsahovat nízkou cenu plynu pro Ukrajinu, což se nakonec podařilo jen částečně. Evropa byla rukojmím ve vydírání Ruska, které chtělo původně neúměrně nízkou cenu srovnat s ostatními zeměmi. Takové jednání je na Západě téměř nemyslitelné.

Ale něco podobného probíhalo v létě na Kavkaze. Tam se zase pomátla gruzínská vláda. Zaútočila na jižní Osetii a myslela si, že jí to vyjde. Miláček Západu Saakašvili se řádně vyzbrojil a zaútočil, aby řešil svoje nacionalistické spory a s okolními národy. Co si asi myslel? Že mu Západ bude tleskat a ruskou ofenzivu nedovolí? Opravdu se zbláznil? Nakonec ovšem, jako vždy, vítězí ten, kdo je pánem grálu a není hloupý.

Tyto dva příklady ukazují, že okolo Ruska se něco děje. Může za to opravdu Rusko?

Západ je materiální magnet. Mít se tak jako na Západě je sen každého Ukrajince i Gruzínce. Prozápadní vlády vznikly v těchto zemích různými oranžovými revolucemi, ve kterých převážil prvek materiálních výhod, které Západ nabízí. Někde tento prvek převážil velmi těsně (na Ukrajině zvolení Juščenka), někde za pomoci nacionalistické propagandy (v Gruzii Saakašvili). Převládá pocit rychlého připojení k Západu, který vyřeší ekonomické problémy za ně. Takový odklon od Ruska je ovšem odklonem od tradic, od historických svazků učiněných dávno před vznikem Sovětského svazu. To není jako u středoevropských bývalých komunistických zemí (včetně Česka) dávno do Západu integrovaných, kde žádné historické tradice s Ruskem nebyly a v době komunizmu ani nevznikly. Tradice styků a společných hodnot Ruska s Ukrajinou a Gruzií - to nejsou tradice ze sovětské doby, ale mnohem dávnější a hlubší. S Ruskem tyto země mnohé spojuje, minimálně náboženství, ale též jazyk, zvyky, kulturní tradice, styky mezi lidmi atd. Lze to vše jen tak opustit pro momentální žvanec chleba?

Ale lid chce chléb a hry. Ostatní je podřadné. Není to jen na Východě. Viděli jsme to i při podzimních volbách u nás. Třicet korun u doktora je důležitější než zastavení zadlužování státu. Populisté musí materiální požadavky lidí plnit. A tak se zastavuje plyn nebo dělají útoky na sousední země, protože vytvářet blahobyt prací je nudné a zdlouhavé a lidský život je tak krátký… Panuje utopická představa, že hodný Západ pomůže a Rusko přece srazí na kolena, když je to jejich nepřítel, a potom se svým věrným odmění. Stále se očekává, že to bude nějak zhodnoceno dotacemi, výhodnými smlouvami, zrušením víz apod. Stát na straně silnějšího je vždy výhodné. Jenže Putin dobře ví, jak nemorální materialisté uvažují (konečně je jedním z nich), a že na ně platí bič zároveň s cukrem.

Zpět k tradicím


Přesto to není tak jednoznačné. Mnozí lidé si kulturní souvislosti uvědomují. Jen materiální prospěch nepovažují všichni za morální. Cítí kulturní identitu s Ruskem a Západ toho, kromě onoho žvance, zase tak moc nenabízí. Kulturně určitě ne. Je dost viditelné, že americké „krváky“ a „nahotiny“ zase tak moc oblíbené nejsou. Mluví se o tom, že mladí už smýšlí jinak, že jsou jaksi kulturně indiferentní. Většinou se to komentuje, že jsou méně morální, protože západní kultura morálku nehlásá, spíše morální rozklad, oslavuje zločinnost, sex a zvrácenou morálku, za což se považuje i homosexualita a odvádění žen od rodiny. Zdá se, že nastává „únava“ z původně populární západní úpadkové kultury. Ono se totiž něco tak jednostranně bulvárního a necudného rychle okouká. Jenže není rozhodnuto, váhání k plnému návratu podporuje lákadlo materiálně bohatého života Západu.

Přitom Rusko se už vzpamatovalo nejen hospodářsky, ale i kulturně a nabízí kulturu v tradičním duchu. Je velký návrat k pravoslavnému náboženství a s ním spojeným tradicím. Pro většinu lidí, kteří nejsou jen materiálně zaměřeni, je to dost podstatné. Rusko tuto svoji kulturu chrlí do okolních zemí. Na Ukrajině vychází časopisy a noviny vydávané v Rusku zcela běžné. Jak jsou čtené nevím, ale ukrajinské se od nich kulturně a obsahově neliší.

Na křižovatce není rozhodnuto


Jak víme, liberální volný trh může trvale fungovat jen pod nadvládou morálních pravidel. Pokud pravidla nejsou a vládne jen liberalizmus, stávají se časem nemorálnosti morálními, je dovoleno téměř vše, zločiny jsou akceptovány a stávají se normou. To potom ovlivňuje i politický život a pomalu se vkrádá i do jednání vlád na mezinárodním poli. Západ se tedy neliší od dnešního Východu větším liberalizmem, ale přítomností pravidel, které ještě jsou alespoň nějak dodržovány. Východ nemá jinou cestu než zavést tradiční pravidla, morálku podle svých dávných vzorů. Pokud někdo podsouvá jak je špatné, když se Rusko a celý východ vrací k tradicím, potom si koleduje o problémy s nemorálností a typickou liberální bezohledností, kterou jsme viděli na případu Timošenkové a Saakašviliho.

Prozápadní vlády v Gruzii a na Ukrajině nejsou nijak moc pevné. Neopírají se o dlouhodobou kulturní a vztahovou kontinuitu ze Západem. Jejich opatření vzbuzují u obyvatelstva rozpaky. Pokud by to bylo ještě podpořeno nějak materiálně, určitě nebude zase takový problém se udobřit s Ruskem.

Mnohdy je slyšet názor, že Západ přináší těmto východním zemím demokracii a svobodnou liberální společnost. Jenže to snad platilo ještě v komunistické době a těsně potom. Dnes je to jinak. Svobodu v těchto zemích lidé mají. Liberalizmus mají až tak velký, že by ho mohli rozdávat. Je jasné, že není ještě onen západní pořádek, neúplatnost úředníků, právo pro každého, svoboda vyjadřování nekonformních názorů. Ale rozhlédněme se okolo sebe, ono to zase nebude tak rozdílné, až na ty otevřeně mafiánské metody divokého západu (východu). Také musíme vzít v úvahu, co lidé opravdu požadují, a co se týká jen opravdu výjimečných jednotlivců.

Přitom je to jen cílená demagogie, že by tyto Západu nakloněné země byly nějak demokratičtější než Rusko. Dokonce vytváření lživých představ, že v Rusku je totalita a na Ukrajině a v Gruzii demokracie, je směšné. Nejspíš to bude u všech přibližně shodné, ve shodě s jejich schopnostmi pochopit svobodu a demokracii. Teprve s obecným chápáním těchto pojmů se mohou ve všech těchto zemích lepšit poměry vzhledem k lidským právům, západnímu individualizmu a zodpovědností jednotlivce. Ale to je dlouhodobý proces, kterému jsme povinováni napomoci, pokud chceme z těchto zemích vytvořit spojence a přátele. Ale to se nestane jejich poštváváním proti sobě a proti Rusku, které bychom si přáli také na stejné cestě. Rusko je stále pro ostatní vzor.

Pokud se cestou demokracie a svobody nedá jednoznačně Rusko, nedá se jí ani celý region


Na druhé straně je pravda, že ruské vytváření obrazu Západu jako nepřítele se také nezakládá na pravdě. Je to opět jen propaganda dovolující kremelským vládcům určitá opatření k posílení své moci. Nemyslím si, že Západ Rusko bytostně ohrožuje, na druhé straně je nutno mu nechat jeho nezávislý vývoj k západním hodnotám stejně jako v ostatních zemích regionu. Snaha o odtržení některých zemí regionu od ruského kulturního i mocenského okruhu dává zapravdu kremelským vládcům, že Západ je nepřítel, a vyvolává konfrontační reakci.


21. ledna 2009

Vlastimil Podracký
www.konzervativnistrana.cz