Čtyři roky války v Iráku
Již čtyři roky trvá americká operace v Iráku. Začínala velmi nadějně - režim Saddáma Husajna se zhroutil mnohem dříve, než se očekávalo. Irácká armáda vlastně ani moc nebojovala.
Od té doby se stalo několik věcí, které rovněž zpočátku vypadaly nadějně. Mám na mysli zejména svobodné volby, k nimž se - přes hrozby různých teroristů - dostavilo více občanů, než mnozí očekávali. Rovněž se podařilo sestavit koaliční vládu.
Přesto umírá stále více lidí. Čtvrtý rok od Husajnova pádu byl horší než ten třetí, třetí byl horší než ten druhý, druhý horší než první. Myslím si, že i ti největší optimisté v Bushově táboře si přejí z Iráku vypadnout co nejdříve - otázka ovšem je, jak. I naprostá většina protibushovských demokratů si je dobře vědoma, že náhlý a jednostranný odchod by znamenal ještě větší katastrofu, než jaké jsme dosud byli svědky.
V žádném případě se nepovažuji za experta na Irák konkrétně či Blízký východ obecně. Rovněž předesílám, že jsem spíše proamerický než protiamerický, přestože souhlasím s míněním, že americká zahraniční politika bývá často krátkozraká a naivní, a někdy dokonce katastrofální. Důvod, proč tomu tak je, ovšem nespatřuji v nějakých zavilých imperialistech, kterým jde jen o ropu a o prachy a kteří se kvůli své hamižnosti před ničím nezastaví. Naopak si myslím, že řada hloupostí byla motivována spíše idealismem než snahou někomu uškodit. Myslím si rovněž, že prezident Bush byl opravdu přesvědčen o existenci iráckých zbraní hromadného ničení (a měl pro toto své přesvědčení dobré důvody) a opravdu se domníval, že se Spojeným státům podaří zavést v Iráku demokracii a tím přispět k míru a prosperitě Blízkého východu.
Jelikož jsem byl dobře informován o tom, že Saddám Husajn je brutální tyran, k jehož nejhorším zločinům patřilo vyvraždění tisíců Kurdů bojovými plyny, nijak jsem nelitoval amerického zásahu. Na rozdíl od různých „bojovníků za mír“ nevidím totiž podstatný rozdíl v tom, zda zavraždí běloch černocha či černoch černocha - pro mne je vražda obojí a každému lidskému životu přikládám nezměrnou hodnotu. Proto nekráčím v jednom šiku s evropskými pseudohumanisty, kteří v dobách mého mládí brojili proti koloniálním mocnostem - dejme tomu Portugalsku - ale kteří byli zcela tiše, když dva roky po odchodu Portugalců z Angoly a Mozambiku byly věznice v těchto zemích čtyřikrát plnější než za Portugalců, přičemž naděje na spravedlivý soudní proces byla mnohem nižší než v dobách koloniální nadvlády.
Současně jsem se ale obával, že se stane to, k čemu nyní dochází: Pokusy zavést demokracii povedou k ještě většímu zmatku a krveprolití, než kdyby u moci i nadále zůstal nějaký diktátor. K této skepsi mne vedly zkušenosti z Alžírska, kde v devadesátých letech v demokratických volbách zvítězili islamističtí hrdlořezové. Tuto skepsi pouze potvrdilo vítězství Hamásu na palestinských územích. Pseudohumanisté se pokusili toto vítězství vykládat nikoli jako podporu sebevražedných teroristických atentátníků, útočících na Izrael, ale jako protestní hlas proti korupci Fatáhu. Aniž bych chtěl korupci Fatáhu přehlížet či podceňovat, tento výklad je lživý a zastírá pravou podstatu věcí. Palestinci dobře věděli, koho volí a jaké postoje Hamás zaujímá. (Mimochodem, nechtěli by se ti, kdo vyzývali Izrael k odchodu z Gazy, nyní vyjádřit k tamější bezpečnostní situaci? Jsou na tom školáci, kteří se vrací ze školy, nyní lépe než za izraelské okupace? Odpověď se dá snadno zjistit: Pravděpodobnost, že je zasáhne jedna z kulek, kterými se častují příznivci Hamásu a Fatáhu, je mnohem vyšší, než bývala pravděpodobnost, že je zasáhne gumový projektil izraelských bezpečnostních sil. Ovšem kdo vidět nechce, nevidí.)
Vraťme se ale k Iráku. Kde se stala chyba?
Aniž si činím nárok, že jsem odhalil hlavní faktor, chci upozornit na jednu důležitou věc: Pro muslimy je víra důležitější než národnost. V Evropě tomu bylo jinak. Mám-li zmínit temnou kapitolu dějin křesťanstva, musím konstatovat, že ještě za první světové války katoličtí kněží světili zbraně, které pak zabíjely katolíky na druhé straně fronty, a mnozí protestanté jednali stejně. Ukázalo se, že mnozí jsou nejprve Němci či Francouzi, a pak teprve katolíci. Nebo nejprve Němci a Angličané, a pak teprve protestanté.
Už tím samotným je dáno, že loajalita vůči státu je v arabských zemích mnohem nižší než na Západě, ale i než na Východě, ať už Východem míníme pravoslavnou část světa nebo Dálný východ. O Iráku to platí dvojnásob. Hranice Iráku nesledují žádnou logiku - ani etnickou, ani geografickou, ani náboženskou. Jinak řečeno, Irák byl beznadějně nesourodý útvar; umělý stát, v němž se ne z vlastní vůle ocitli šíité a sunité, Kurdové a Arabové. „Svobodné“ volby jen potvrdily náboženské, případně národnostní rozdělení Iráku a žádná se tří hlavních skupin (Kurdové, šíité, sunité) o tento stát vlastně nestojí - vyjma případu, kdyby ho mohli nějak využít pro své zvýhodnění (což se týká v podstatě jen sunitů, z nichž pocházel Saddám Husajn a jejichž oblast je nejchudší na ropu). Okupační správa neměla problém s tím, že by se - přes množství atentátů - hlásilo málo lidí do nově vznikajících policejních jednotek; jak se ale nyní ukazuje, příslušníci těchto policejních jednotek necítí žádnou loajalitu vůči Iráku jako takovému. Místní policejní jednotky v podstatě slouží své skupině - kurdské Kurdům, šíitské šíitům a sunitské sunitům.
My v Evropě rovněž snadno přehlédneme, že většina mrtvých nezemřela kulkou Američanů. Takto zabitých je ve skutečnosti minimum. Většina mrtvých jde na vrub tomu, čemu se běžně říká „sektářské násilí“. Američané by tomuto násilí rádi zabránili, jenže nevědí jak a nemají možnost. Nepodařilo se jim totiž vybudovat armádu a policii, jež by cítila loajalitu především vůči iráckému státu.
Jak z toho ven? Nevím. Nepochybuji o tom, že Amerika tuto válku prohrála, a bylo by lépe si to přiznat. A příště už se do ničeho podobného nepouštět. Ačkoli se mnou (zatím) nebude skoro nikdo souhlasit, já bych přece jenom raději mezi arabským světem a západní civilizací vybudoval plot. Oni nás opravdu nemají rádi.
29. března 2007
Dan Drápal