Presidentská volba a dění posledních týdnů s ní související odhalily v celé nahotě stav myslí a srdcí našich politických elit. Co nás čeká dál? Nu, možnosti jsou, zdá se, po dvou proběhnuvších volbách, v zásadě dvě:

Bude zvolena „obecně přijatelná osobnost“, tedy „politicky korektní“ človíček, nikomu nevadící, neboť nic zásadního nereprezentující, krom „obyčejných lidských kvalit“ – jak se zapřísahají všichni nynější hledači kandidátů. Ano, kandidát na presidenta by měl být mravným člověkem, obdařeným občanskými ctnostmi. Ano, takové kvality jsou pro státníka podmínkou nutnou, stěží však postačující – ale nad tím, zdá se, si nikdo hlavu neláme. Způsob nynější diskuse a zejména pak oblasti veřejného života, v nichž je kandidát především hledán, naznačují, že ve vrcholné politice se takových lidí příliš nenachází. Nu, alespoň víme, co si o sobě naši politici myslí.

Ač to nikdo ze stranických lídrů, kteří v těchto dnech za zavřenými dveřmi horečně hledají toho pravého, neřekne nahlas, zdá se, že kriteria jsou jasná a obecně sdílená. Za prvé: hlavně by to neměl být politik, a za druhé: měl by být nestraníkem. Vskutku velmi zajímavé chápání vrcholné politické funkce ve státě!

Uvědomují si straničtí bossové, jaké vysvědčení tím vystavují svým politickým stranám? Jaké poselství tím vysílají společnosti? Co tím říkají o politice samotné? Platí o jejich stranách stále, že jsou – slovy klasika – „úctyhodným svazkem … zacíleným na sledování obecného dobra“, nebo už jen „frakcemi, podněcovanými k životu štvavými vášněmi nebo prodejnými soukromými zájmy“? Edmund Burke, konzervativní myslitel 18. století, jemuž ona slova patří, v definici strany pokračuje takto: „Politická strana je kolektivem lidí spojených na základě shody na konkrétních principech, … aby společným úsilím prosazovali národní zájmy.“ Zdá se, že naši politici si to o sobě a svých stranách nemyslí. Vždyť hle, jejich poselství zní jasně: „Člověka, který by byl slušný, obecně vážený, zběhlý v politickém umění a státnické moudrosti – takového v naší straně nenajdete. Nezbývá než udělat kozla zahradníkem a zahradníka presidentem.“

Výjimkou z této adorace „nepolitické politiky“ je tradičně do jisté míry ODS (žel, třikrát žel, patří k paradoxům naší doby, že tato strana je výjimkou i v mnoha jiných ohledech, již mnohem méně povzbudivých). Nelze však neocenit postoj Václava Klause, který jako jediný(!) ze všech kandidátů dal jasně najevo, že se nestydí za to, že je politikem, že je členem své politické strany a že jím bude i po svém případném zvolení. Žel, pana profesora známe už až příliš dobře: teoretická výbava, politický vhled a intelektuální břitkost mu skutečně nescházejí (i když chvílemi už ani to není pravda – myslel skutečně vážně, že „antikomunismus je překonanou doktrínou“!?), dokáže pro své postoje nalézt i vhodné filosofické zakotvení, přemýšlí i o věcech, na něž z Vysočiny nelze ani dohlédnout. Jakže zněl ten citát v jeho projevu? „Whatever is, is right – cokoliv jest, jest správné“. Ano, dokáže si vše zařadit, takže se nemusí za nic, ale opravdu za nic stydět. Možná právě v tom je jeho deficit: škoda, že změnu smýšlení, o níž mluvil před druhou volbou, nedotáhl do konce…

Nu, obrázek je poněkud pochmurný a vyhlídky neradostné, takže se potěšme druhou možností, jak zvolit hlavu státu. Tou má býti tak zvaná „přímá volba“. Jak demokratické! A jak zahanbující! Ti, které jsme si zvolili a které platíme, aby jako nejlepší z nás vládli, nadáni naší důvěrou, díky své neschopnosti a neochotě tak důsledně činit, nám vracejí svůj mandát zpět, ať prý si poradíme sami! Hle, tahat kaštany z ohně má za ně „lid“, křesla ve správních radách si však už dokáží rozdělit sami! Jako občan musím říci, že nestojím o přímou volbu presidenta, ale především o to, aby ti, které jsou zvolil, začali už konečně, konečně zodpovědně vládnout!

V Ostravě, 3. února 2003

David Floryk je předsedou Městského společenství Konzervativní strany v Ostravě (www.skos.cz) a vydavatelem dvouměsíčníku Konzervativní listí.