Odpověď ing. Podrackému

Reaguji tímto na článek ing. V. Podrackého z Olomouce, člena ÚR KAN, kterým on reagoval na můj text "Vlastníci půdy a rolníci: Venkov unii neodmítne".

První představovací pasáž sděluje genezi rodu Podrackých, co měli dříve, jak byli perzekuování, s jakými obtížemi získali zpět svůj majetek a jak hospodaří dnes.

Druhým odstavcem je sdělení, že soukromě hospodařící příbuzný je poměrně dobře vybaven strojní technikou (mechanizací), že neplatí téměř nájemné (jako by byl na svém) a že se mu nedaří splácet dluhy. Nevím o jaké dluhy se jedná, do jakých rizik a za jakých očekávání šel, kým byl tak navnaděn a čím také poskytuje záruky za úvěry či půjčky. Pokládám však za rozumné, že jít do rizika je svobodné rozhodnutí a pokud předběžné kalkulace nevycházejí, pak zřejmě proto, že výnosy, resp. jejich realizace právě pro deformovaný trh vlastní agrární politikou AK a ZS, či MZe ČR jsou na hranici rentability. Nestabilní tržní prostředí je tu právě "díky" zásahům státu (kvotace, dotace, regulace cen, přímé a nepřímé podpory, minimální zaručené ceny, intervenční opatření různých fondů, kartelové dohody apod.). Suma těchto podpor je v každém roce různá a vůbec neřeší podstatu podnikání, ale jen vyrovnává zezadu část ztrát, demotivuje a v podstatě neřeší očistění trhu tak, aby zůstali jen ti nad 2% rentability. Konec konců je třeba si uvědomit, že podnikat v zemědělství je především soukromý statek, do něhož je dosti problematické dávat veřejné peníze, kterých u nás ještě dlouho nebude dost (slabý průmysl). Skutečný soukromý zemědělec by se neměl nechat nachytat na vějičku podpůrných programů a slibů, protože jde do všeho se svým majetkem, nikoliv jako družstva a společnosti z Nemanic, která ničím nikomu neručí, protože nemají čím. Vždyť veškerá majetková podstata těchto kolchozních podniků nevlastní žádné základní výrobní prostředky, a majetek, který drží od nikoho nekoupila, tedy nikomu nezaplatila. Tito nájemci ani nemohou z povahy vlastnictví činit nic jiného než vyrábět pro svůj zisk. Nemohou tedy tvořit krajinu, neboť k tomu nemají žádné právo, nemohou také nic přijímat od EU, protože k tomu nejsou kompetentní.

Socialistické družstevnictví a Státní statky se sice transformovaly naoko do soukromých firem, ale podstata socialistické velkovýroby v nich zůstala. Taková forma podnikání na tak prachmizerném základě na západě neexistuje a nemohla by nikdy přežít. Byla a je to opět umělá záležitost. Novodobé kolchozy neuspějí. Že bohužel mají vliv na agrární politiku státu, protože obhospodařují 75% nájemní půdy, má neblahý dopad i na ryze soukromá hospodářství, protože soukromníci jsou ve vleku kolchozní mašinérie, navíc jen na samém okraji toků hlavních peněz.

Naši zemědělci si nemohou klást podmínky tomu, kdo něco dobrovolně dává, je cizí osobou a nemusí nebo může. Byla nám podána pomocná ruka, a obdarovaný hned křičí, že byl málem okraden, že je diskriminován, že nejsou rovné podmínky, ale většinou vůbec neví jak je tok veřejných peněz v EU prováděn a sledován. Veřejné peníze jdou na údržbu a tvorbu veřejných statků, což podporuje vlastní existenci zemědělců, ale jen nepřímo, protože jejich výroba je jen přilepšením si na celkovém hospodářském výsledku. Přímé platby směřují do společenských komodit (krajina, infrastruktura, "urbanistika" vesnic, udržitelný život na vesnici, zachování podmínek pro živé přírodniny a ohrožené druhy živočichů a rostlin apod.). Tyto platby kompenzují výkyvy na trhu zemědělských komodit, ale zde si je potřebné říci, že nic a nikdo nebrání tomu, aby na zatím domácím trhu nebyly ceny rostlinné a živočišné produkce deformovány směrem dolů, když naopak všichni zpracovatelé, distributoři a prodejci s cenovými hladinami hýbou a někdy zatraceně drsně, aby si udrželi svou rentabilitu nejméně na 5%. Proč tomu tak nečiní prvovýrobci mě však není záhadou (ryba smrdí od hlavy). Přemrštěná a falešná sociální solidarita stejně znamená jen tolik, že čtvrtka másla by se musela normálně prodávat za cca 100,- Kč a to, že se prodává za 25,-Kč je jen tím, že si všichni kupující již toto snížení předplatili ze svých daní skrze státní rozpočet a jiná přerozdělování a odpustky.

V konkurenci se západním trhem uspěje jen cena pravdy, tedy, že cena výrobku bude nutně a jen a jen sumou na něho použitých přímých, nepřímých a variabilních nákladů a pokud se výrobek stane zbožím s přiměřenou rentabilitou (5-6 %), pak jen za předpokladu, že jej za takovou cenu někdo koupí v prostředí kde je volná soutěž. Bude to především o míře rentability, produktivitě práce, pracovním nasazení, mimořádných výsledcích, nikoliv na šedém a zažitém průměru a stereotypu.

Pokud si navykly země EU řešit své agrární problémy svými prostředky a kompenzační platby z peněz tamních daňových poplatníků drží rolníky a sedláky při slušném životě, nečekejte, že ponesou vyšší zátěž kvůli nám, nebo dokonce, že se rolníkům EU část jejich plateb od daňových poplatníků sebere a vrazí se do našich převlečených kolchozů. To snad nepředpokládáte.

Zadarmo nikdo nic nedostává. Veřejné peníze jdou jen na podporu veřejných statků tak, aby bylo možné uspět na trhu potravin. Že si dovolí někdo jít s cenami svých výrobků tak nízko, že by normálně zkrachoval, vypovídá to o tom, že má přebytečné peníze (zbytečně moc) a to proto, že je neinvestoval tam, kam bylo určeno (údržba a tvorba krajiny), nebo má natolik zabezpečenou rodinu, že při své skromnosti nemusí na potravinách tolik vydělávat, resp. se snažit. Ale stejně v konkurenci jde kvalita nahoru a ceny dolů, pestrost výrobků a obalová technika, způsob prodeje, reklama atd. jsou rozvinuté. Ale není nadvýroba, agregátní nabídka a poptávka zde narozdíl od nás funguje.

Takže, pokusme se shodnout, náš agrární trh není trhem, jeho základní principy jsou deformovány, a soukromí zemědělští producenti se domáhají cizích peněz, na které není žádný nárok, jak si oni představují. Smlouva mezi dárci a obdarovanými neexistuje a není vynutitelná, snad jen nepřípustným násilím a direktivou moci. Takže vymáhání peněz veřejných na soukromé statky je přinejmenším podivné a ten kdo by nakonec mohl být obdarován, nemůže křičet, že neobdarování je nepřípustné, a že hájí-li někdo základní principy a pilíře svobodného trhu, že není demokrat.

Západní společnosti, chtějí-li udržet trvalý život na venkově, a aby se někdo staral o krajinu potažmo životní prostředí, umí přidat na existenci venkovanů slušné peníze, ale to není o výrobě, nadvýrobě a o podplácení cen, resp. o deformování tržní cenotvorby.

Znám desítky soukromých zemědělců, kteří by se nikdy nesnížili k nějakému vyprošování si, či vyvzdorování si cizích peněz. Umí je prostě získat jinak, třebas na pohostinství, ubytování, agroturistice, a dalšími činnostmi, kterými sedláci přímo oplývali.

Podíl ruční práce byl nahrazen mechanizací, ta něco stojí, jen je třeba najít míru mezi těmito podíly tak, aby byla udržena rentabilita. Což musí mít každý nutně na pár hektarů supertraktory za 3,5 a více milionů a k tomu za 10 milionů nářadí? Tolik času co má dnešní zemědělec nikdy sedlák a rolník neměl. Jeho práce však nebyla nákladovou položkou, ale vždy ziskem. Jaký je podíl ruční a intelektuální-objevné práce těch dnešních co v zemědělství pracují, nebo podnikají? Svět současných technologií a výrobních trendů je dán především výrobci těchto technologií, kteří chtějí své peníze. Pokud na ně nemáme, nevynucujme si drahé, bezpracné superpodnikání na nejlepší úrovni penězi druhých. Stejně fosilní zdroje, které jsou základem současných technologií , budou brzy vyčerpány. Pak opět přijde na řadu kůň a motyka, coby nejlepší herbicid. Co si myslíte, že bude většina venkovanů dělat, až budou všude špičkově vybavené kolchozy na půl okresu s deseti zaměstnanci? Kdo pak budou praví vlastníci zemědělského majetku? Kde zůstane zodpovědnost? A kde motivace? A co další stále více odroděnější generace dědiců? Ale dědiců čeho vlastně?

Pokračování příště…

Ing. Jaromír S. Morávek
člen Předsednictva Konzervativní strany
www.skos.cz