Pojem české národní zájmy se v poslední době omílá ve všech kruzích, od prezidenta přes vládní ministry po kdejakého novináře, aniž by komu bylo jasné, co kdo českými národními zájmy myslí. Takže asi nastal čas roztočit důkladnou debatu o tom, co vlastně české zájmy jsou. Máme-li si vybrat z historie, nabízí se nám pestrý výběr od svatováclavského odevzdávání hřiven a volů německému císařství, přes husitské rebelie, nadšenou loajalitu k mnohonárodní říši rakouské, splynutí s národem velkoněmeckým, přilnutí k slovanskému dubisku, až po chystané rozplanutí do abstraktního evropanství. Pro každou variantu se vždy našlo dost stoupenců s pádnými argumenty, s nimiž se dalo často polemizovat jen s velkým rizikem.

Jak si Češi představují české zájmy v praxi, se ukázalo za irácké války. Dají se asi definovat takto: Aby se vlk nažral, koza zůstala celá a Čech mohl sedět na plotě a dívat se, jak to dopadne, aby se pak přidal na vítěznou stranu. Jinými slovy, nejvlivnější čeští politici se spolu s většinou národa domnívají, že pro Čecha bude nejsprávnější tvářit se, jako by byl s každým, ale zároveň nic neriskovat s nikým. To je sice pohodlné, ale má to vždy krátké trvání a končí národní tragedií - bez mocných spojenců, kterým by stálo za to pro Čechy nasazovat krk. Kdo sedí na plotě, je pro každého snadným terčem. Nebo jak praví Dante, „nejžhavější místo v pekle je vyhrazeno pro ty, kdo v kritických konfliktech zůstávají neutrální“.

Chtějí-li Češi skutečně zůstat důsledně neutrální a pokládají-li to za svůj národní zájem, museli by se chovat důsledně jako Švýcaři. To by znamenalo návrat k povinné dvouleté vojenské službě, záložáckému cvičení každé tři roky až do padesátky, a trvalé pohotovosti k obraně každé pídě české národní půdy do poslední kapky krve. Znamenalo by to zároveň učit se machiavelliánskou diplomacii, která by dokázala se všemi vycházet a nikomu nevadit. Potřebovalo by to provozovat něco, co by bylo každému tak užitečné, že by nebylo v ničím zájmu to ohrožovat - jako třeba spolehlivé a tajné bankovnictví nebo obsluha mezinárodních institucí. A vyžadovalo by si to v otázkách národního zájmu celonárodní konsensus a bezpodmínečnou loajalitu, jejíž porušení by bylo přísně trestné.

Ruku na srdce: to by byla pro Čecha moc velká námaha, a kromě toho se to protiví českému temperamentu, že.

Takže kolik zbývá alternativ? V zásadě jen tři.

Jednou je stoprocentní zapojení do NATO. To si ale vyžaduje opět tu nečeskou vlastnost zvanou loajalita, a to k tomu, na jehož ochranu chceme spoléhat. To jsou v tomto případě Spojené státy. Takže přirovnávat případné americké základny k dřívějším vojenským okupacím je nejen přihlouplé, nýbrž schizoidní a sebevražedné.

Druhou je přidat se jednoznačně na stranu francouzsko-německé představy Evropy jako „protiváhy“ Spojených států. Tedy rozložení NATO na dvě konkurenční části, z nichž ta evropská by se v případě zájmových konfliktů ničemu pořádnému neubránila. Kromě toho: neměla by nově vytvořená zájmová osa Paříž-Berlín-Moskva znepokojovat národ, jehož ještě donedávna vyslovovaným hlavním zájmem bylo „co nejdál od Moskvy“? Alternativa podstatně nebezpečnější, ale aspoň bychom v tom nebyli sami.

Třetí je posedávat dál na plotě a čekat, kdo si z nás zase udělá fackovacího panáka.


Benjamin Kuras
místopředseda Konzervativní strany
www.skos.cz