Zpráva o tom, jak plní Česká republika Mezinárodní pakt o občanských
a politických právech, který přijala do svého zákonodárství


O plnění smluv, které podepsala, podávala Česká republika zprávu Výboru Spojených národů pro lidská práva 16. a 17. července v Ženevě.
Delegaci České republiky vedl JUDr. Vít Schorm. Za české pozorovatele byli přítomni zástupci České koordinační kanceláře, Jan Sammer a Dagmar Karschová, přijel i advokát Mgr. Jaroslav Čapek se synem, Vladimír Hučín, jeho agent Zbyněk Horváth, Giormani Girolamo, který předsedá organizaci majitelů realit a několik dalších lidí z Čech.
Ke konferenci uveřejnil Výbor OSN toto naše podání:

"Česká koordinační kancelář, založená v roce 1991, se skoro 500 členy a 34 českými spolky po celém světě, pomohla mnohým našim členům podat stížnosti a pomohla jim i s tím spojenými administrativními pracemi. Proto podáváme tyto připomínky k nastávající konferenci 16. a 17. července:

Původní český restituční zákon 119/1990 zrušil všechny politické rozsudky z komunistické doby, od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Tento zákon, který zrušil všechna tato roshodnutí ex tunc, tedy ode dne kdy byly vysloveny, poděsil ty komunisty, kteří se zmocnili rodinných domků, vil, zemědělských usedlostí a jiného majetku z titulu jejich privilegovaného postavení členů komunistické strany nebo tajné policie. Tyto majetky byly k mání potom, co jejich majitelé byli nespravedlivě žalářováni, popraveni, zabiti na útěku, násilně vystěhováni ze svých domovů, nebo utekli do zahraničí.
I když byly tyto rozsudky zrušeny ex tunc zákonem 119/1990, osoby, které je držely a mají stále velký vliv dodnes, vyvinuly velký tlak, takže za rok byly schváleny dva nové zákony 87/1991 a 229/1991, které znemožnily provést to, co bylo předtím uzákoněno. Podle těchto zákonů se stal dřívější majitel jenom žadatelem, který musel splnit všelijaké přísné i nerozumné podmínky, aby mohl dostat svůj majetek zpátky. Tak se stalo, že bylo jenom několik málo domů vráceno původnímu majiteli. V několika případech se původnímu majiteli podařilo, že mu byl jeho dům připsán v katastrálním rejstříku, ale on se pořád nemůže do svého domu nastěhovat, nebo i se jen podívat. Držitel mu ani neplatí činži. Právoplatný majitel nemá v tom žádné odvolání, protože dřívější mocipáni jsou nepostižitelní. Máme asi 150 případů domů, které nebyly vráceny jejich majitelům, máme adresy, jména držitelů i jejich politickou příslušnost.
To všechno se děje s rodinnými domy ve velkém měřítku, ale zvlášť tam, kde majitel ztratil československé občanství. Velká taková skupina jsou Češi, kteří našli domov ve Spojených státech. Úmluva o vzájemné ztrátě občanství, uzavřená mezi Československem a Spojenými státy v roce1928 byla zneužita k diskriminaci a odepření restitucí těmto lidem. Je třeba vysvětlit, že stejné úmluvy byly uzavírány s mnoha evropskými zeměmi proto, aby uchránily nové příchozí do USA od postihu za vyhnutí se vojenské povinnosti.

Česká republika má několik stálých výmluv, kterými se hájí proti stížnostem:

Výmluva č. 1: "Nemohli jsme napravit všechny křivdy".
Je pravda, že popravené a zabité na hranicích nebylo možno oživit, že zničené životy lidí vyhozených ze zaměstnání a ze studia nebylo možno opravit, stejně tak životy lidí, kteří strávili velkou část života ve vězení, na nucené práci na dobývání uranu. Ale majetky? Proč by nemohly být vráceny majetky zabavené protiprávně komunistickými soudy, když byly rozsudky se zpětnou platností zrušeny?

Výmluva č. 2: "Každý mohl dostat občanství v kritické době mezi 1. dubnem a 1. říjnem 1991."
To je vyložená lež, protože zákon 88/1990 říká: Občanství se nemůže udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazkými přijatými Československou socialistickou republikou. To je samozřejmě poukaz na úmluvu s USA. Česká vláda poukazuje na 72 osob, které v té době občanství obdržely. Rádi bychom ty případy znali. Víme, že bylo možno občanství i trvalý pobyt získat za úplatek.

Výmluva č. 3: "Ačkoliv si je vláda vědoma toho, že není žádná lhůta v Opčním protokolu stanovena, přece je stížnost podána pozdě."
Česká republika nikdy rozhodnutí Výboru pro lidská práva neuveřejnila, ačkoliv k tomu byla vyzvána a tím zamezila obětem přístup k informacím.

Výmluva č. 4: "Důvodem k podmínce občanství bylo, aby se místní majitel o nemovitost dobře staral."
Sametové politiky nikdy nenapadlo, že by se původní majitel rád vrátil a svého majetku se ujal?

Výmluva č. 5: "Ústavní soud české republiky rozhodl, že podmínka občanství je ústavní."
To bylo politicky vynucené rozhodnutí. Ústavní soud si byl vědom toho, že tato podmínka odporuje podepsané mezinárodní smlouvě, která má přednost před českými zákony. Několikrát rozhodl, že v důsledku zrušených rozsudků se vlastnictví nikdy neztratilo. Viz rozhodnutí Ústavního soudu 130/96 z 3. prosince 1996.

Výmluva č. 6: "Česká republika uznává za nutné aby doplnila svou pozici pokud jde o občanství tak, aby vyhověla článku 26 Paktu."
Víme, že Česká republika připravuje anti-diskriminační zákon. Je velice důležité, aby tento zákon platil zpětně a opravil nezákonnou diskriminaci v zákonech 87/91 a 229/91.

Jsou ještě další diskriminační zákony: 261/2001 O jednorázových částkách pro bojovníky za svobodu, politické vězně a lidi v nucených pracovních táborech. Také zákon 172/2002 O lidech zavlečených do Sovětského svazu."

Naše kancelář pak na místě podala stížnost, kterou sestavil advokát Mgr. Jaroslav Čapek o policejním útvaru „Majetek“, o kterém informovaly Lidové noviny. Tento tým v roce 2004 požádal českou rozvědku, aby v zahraničních matrikách hledala materiály zpochybňující šlechtické restituční nároky. Nyní se ukazuje, že „Majetek“ šel ještě dál. Odposlouchávali hovory Mgr. Čapka s jeho klientem Františkem Oldřichem Kinským, ale také hovory s jinými jeho klienty i s ČTK. I o tomto podání se členové Výboru vyjadřovali jako o porušení lidských práv.
Na pořadu byla klecová a síťová lůžka, násilí policie zejména proti Romům, nezákonná sterilizace žen a restituce majetku lidí, kteří byli nuceni opustit svůj domov. Na výrok předsedy České delegace, že rozhodnutí Výboru nejsou pro ČR závazná, odpovědělo několik členů Výboru, že smlouvy se musí plnit, nebo že takový přístup je absurdní (preposterous).
Do Ženevy stále docházejí stížnosti neúspěšných restituentů a my se domníváme, že tuto situaci bude Výbor řešit hromadně, snad ještě letos.
Dva členové Výboru s rozhodností odpovídali na tvrzení české delegace o tom, že rozhodnutí (názory) Výboru nejsou právně závazné. Zdůraznili, že Pakt je závazný, a že názory Výboru je třeba respektovat, a že i když názory Výboru nejsou formálními právními rozhodnutími, že proces zkoumání podání jednotlivců je legální proces, který se neliší od rozhodnutí národních soudů. Názor není rozsudek ale je to nález, ke kterému došel Výbor v tom, jestli Stát porušuje nebo neporušuje Pakt.
Jeden člen muvil o tom, že ČR nechce vrátit lidem jejich půdu, protože uprchli před předchozím režimem a to že porušuje Pakt. Pokud jde o navrácení majetku, česká delegace řekla, že to není zákonná povinnost ale že je tu možnost jednat o diskriminaci v rozsudcích.
Předseda Výboru Rafael Rivas Posada řekl, že největším problémem je to, jak se ČR dívá na názory Výboru, které spadají pod Opční protokol. Úkolem Výboru je posoudit případy, které podali jednotlivci podle tohoto protokolu. Jakmile Výbor zjistil, že byl Pakt porušen, je stát povinen splnit závazky, které podepsal. Cokoliv co je zjištěno, že porušuje lidská práva, musí být napraveno přijetím příslušného zákona.

Zaznamenal: Jan Sammer