Změnil jsem názor
aneb
Jak jsem se poučil z „kauzy Čunek“


Opravdu si nemyslím, že jsem jako korouhvička, nebo, jak se říká, kam vítr tam plášť. V posledním roce jsem ale změnil svůj názor ve třech důležitých oblastech: v otázce presumpce viny u politiků, v otázce výsad našich zastupitelů a v otázce přímé volby prezidenta. A rovnou bez mučení přiznám, že katalyzátorem všech těchto názorových změn byla „kauza Čunek“.
Když tato kauza vypukla a když proniklo na veřejnost, že Jiří Čunek byl obviněn z korupce, někteří politici a novináři (a samozřejmě i jiní občané) Jiřího Čunka vyzvali k rezignaci, dokud se celá věc nevysvětlí. Často argumentovali praxí běžnou v zavedených demokraciích v západní Evropě.
Od nepaměti jsem tento názor v podstatě sdílel, aniž jsem o něm nějak zvlášť přemýšlel. Teď už ho nesdílím.
Ne že bych ho považoval za apriorně špatný. Jsem ale přesvědčen, že aplikovat „presumpci viny“ u politika je smysluplné pouze tam, kde má politik naději, že se v reálném čase dočká spravedlivého soudního procesu.
Již vývoj kauzy bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře vyvolával značné pochybnosti. Ne snad tím, že kauza vůbec vznikla. V situaci, kdy máme za sebou léta tunelování bank, investičních fondů a nejrůznějších dalších společností, byl soudem nižší instance na pět let odsouzen člověk, který se nikdy netajil tím, co dělá, napravil chybu poté, co byl upozorněn, že ji učinil, ale i kdyby tomu tak nebylo, nesledoval žádný osobní prospěch. Sice byl nakonec soudem vyšší instance osvobozen, ovšem od počátku kauzy do konečného osvobozovací verdiktu uplynulo několik let. Vladimír Mlynář už se tak jako tak politice věnovat nechtěl. Osobně ho léta stíhání a z něj plynoucí nejistoty ovšem těžce poškodila. Kdyby chtěl po skončení svého angažmá ve vládě v politice pokračovat, byl by z ní na mnoho let vyřazen.
Z tunelářů byli (přinejmenším pokud jde o větší kauzy) pokud vím odsouzeni pouze Ivo Svoboda s Barborou Snopkovou za vytunelování Liberty a pan Smetka za vytunelování H-systému. Většina tunelářů podniká vesele dál. Za to byl exemplárně odsouzen (a trest si odpykal) benešovský podnikatel Švarc, který své závazky (dluhy na sociálním a zdravotním pojištění) nikdy nezpochybňoval a snažil se je uhradit. Hospodařil sice neúspěšně, leč transparentně, a byl po zásluze potrestán. Manažeři zkrachovalých bank jsou ovšem vysmátí.
Ať o tom přemýšlím jakkoli, otázka údajného půlmilionového úplatku pro Jiřího Čunka mohla být vyřízena během několika týdnů. Vzhledem k tomu, že celá kauza začala policejním průlomem do Čunkova bankovního tajemství ještě před veřejným „rozjezdem“ kauzy a před tím, než byl Jiří Čunek vydán Senátem ke stíhání, nedělám si žádné iluze o naší policii. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že pracovala na něčí objednávku.
Tvrdit za těchto okolností, že politik má nechat proběhnout vyšetřování a po svém očištění se do politiky vrátit, mi připadá opravdu velmi iluzorní. Ani policie, ani justice u nás zkrátka nefungují natolik, aby bylo smysluplné pracovat s konceptem „presumpce viny“ u politiků.
Dále jsem změnil názor na otázku poslanecké a senátorské imunity. Důvod je opět stejný jako u presumpce viny. Dokud u nás justice nebude soudit v reálném čase a dokud její verdikty budou vzbuzovat vážné pochybnosti, bude dobré, když si poslanci a senátoři imunitu zachovají. Opět se vrátím ke „kauze Čunek“. Skutečně vše nasvědčuje tomu, že paní Urbanová (která přitom dělala všechno možné proto, aby sama nevystupovala jako žalující strana) si vzpomněla na údajný úplatek až téměř po pěti letech jen proto, že pan Čunek vstoupil do vyšší politiky. Mám dojem, že by si nevzpomněla, kdyby se Jiří Čunek nestal senátorem či předsedou KDU-ČSL.
Třetí otázka, na kterou jsem změnil názor, je přímá volba prezidenta. Před lety jsem dokonce napsal několik článků, kde jsem po ní volal. Možná si řeknete, že stavět se proti přímé volbě prezidenta po tom, co nám naši poslanci a senátoři předvedli 8. a 9. února, je šílenství. „Kauza Čunek“ mě ale přesvědčila o tom, že veřejné mínění (přinejmenším na celostátní úrovni) určují média do té míry, že by ve skutečnosti mohla rozhodnout o prezidentovi.
Přestavte si, jak by se „kauza Čunek“ vyvíjela jinak, kdyby média spustila povyk nad samotným faktem nelegálního prolomení bankovního tajemství, opakovaných úniků z policejních spisů a nad tím, že státní zástupce se spokojí s psychologickým posudkem dělaným na dálku, přes internet (kdy mohl paní Urbanové kdokoli poradit cokoli). Představte si, kdyby místo kritiky, že pan Jiří Čunek (dlouho před vstupem do veřejného života) pobíral jako otec čtyř dcer sociální dávky, sklidil pochvalu za to, že řádně vede svou rodinu, vychoval čtyři děti, a až když se osvědčil v malém, odvážil se do vysoké politiky. Představte si, jak by se celá kauza mohla vyvíjet, kdyby se média zabývala možnostmi, které mají obecní a městské úřady při řešení romské otázky, kdyby rozebírala skutečnost, že veškeré vládní snahy za celá léta nejen že řešení problému nepřiblížily, ale strpěly jeho vyostřování, místo aby se točila na několika z kontextu vytržených nevhodných výrocích senátora Čunka.
Za současného fungování médií mám pocit, že souboj mezi dvěma prezidentskými kandidáty při přímé volbě by mohl být třeba soubojem mezi veřejnoprávní televizí a komerčními televizemi, případně mezi Právem na straně jedné a MF Dnes na straně druhé - scénářů si jistě sami dovedete představit bezpočet. K přímé volbě nakonec asi dojde, ale prorokuji vám, že v novinách (a bohužel nejen v Blesku) se asi dočteme více o tom, jaký měl ten který kandidát ponožky či kravatu, než o tom, co si myslí o zahraniční politice. V co budeme doufat, až se přímé volby dovoláme? Nezbude než volat po znovuzavedení monarchie.
Ale ta by možná také byla taková nějaká … no zkrátka naše, česká.


12. února 2008

Dan Drápal