Alena Hromádková
ing.
Alena Hromádková, učí
na FSV UK. V letech
1991 - 1992 byla mluvčí Charty 77. Poslední článek, který jsme od této autorky v
revue Střední Evropa publikovali, byl Pokus o vyrovnání se s
evropskými standardy (příklad České republiky) (2000, č. 101).
Dne 23. 3. 1976
vstoupily v bývalé ČSFR v platnost, po jednáních v Helsinkách,
dvě důležité úmluvy OSN: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Oba dokumenty byly po ratifikaci uveřejněny v říjnu 1976 ve Sbírce
zákonů ČSFR (č. 120).
Vzhledem k tomu,
že širší veřejnost nebyla o podstatě věci nikterak informována, využilo asi dvě
stě intelektuálů, umělců a bývalých politiků příležitost
k bezprecedentnímu činu - k petiční podpoře tzv. helsinského procesu.
Šlo vesměs o reformní komunisty, levicově orientované liberály a křesťany různé
provenience a angažovanosti, kteří se rozhodli otevřeným prohlášením a
zorganizováním podpisové akce žádat řádné zavtělení uvedených mezinárodních
právních norem do československých zákonů a veřejné praxe. Tak vzniklo Prohlášení
Charty 77, které bylo uveřejněno 1. ledna 1977. V tehdejší době šlo
o čin, který vhodně využil změněného
mezinárodního klimatu k průlomu do normalizační stagnace v okupované
zemi.
Prohlášení Charty 77 navázalo na iniciativu západních politiků,
kteří hledali způsob, jak dostat do pohybu komunisty manipulovaný veřejný život
a iniciovat vznik, aspoň nějak veřejně
činných paralerních struktur. Vstřícné gesto směrem k partnerské
spolupráci se Sovětským svazem a jeho satelity
tak poprve od konce druhé světové války vytvořilo prostor pro kritiku
totalitních vlád, aniž by tím pro oponenty vzniklo riziko fyzické likvidace. I
při následných perzekucích mnoha signatářů nemohl tehdejší režim již stavět své
kritiky zcela mimo zákon, ke všemu v atmosfeře
legálně podložené reakce zahraniční veřejnosti.
Celá situace
krystalizovala v době nástupu J. Cartera do prezidentského úřadu, ve
vrcholícím období působení B. Kreiského v Rakousku a ve chvílích krize
německé východní politiky. Rovněž ohlas v samotném SSSR (A. Sacharov),
Polsku (KOR), Maďarsku, Jugoslavii a Rumunsku svědčil nejen o pochopení
nastoupené cesty, ale i o zásadním a politicky dosažném zájmu
v zámoří (Times, 10. 2.
1977 nebo New York Times, 27. 1. 1977).
Samotný text Prohlášení
Charty 77 měl stroze legalistický charakter a upozorňoval na potřebu obnovy
řady základních lidských a občanských práv (například právo na svobodu svědomí,
projevu, možnost opustit zemi atd), aniž by analyzoval příčiny ztráty těchto
práv. Petiční charakter Prohlášení Charty 77, respektive její ostentativně
nepolitický způsob vyjadřování a organizace byl vyjádřen slovy “nemá
stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství... není základem
k opoziční politické činnosti. Chce sloužit obecnému zájmu.1)
Pokusy o desovětizaci ve střední Evropě
Stalinova smrt
v roce 1953 otevřela prostor pro vlnu kritiky tzv. kultu osobnosti.
Zdaleka nešlo o analýzu stalinismu jako systému a již vůbec ne o popis,
diagnózu a nástin terapie poměrů v civilizačně všestranně zaostávajícím regionu
. Československo uskutečněním masové deportace sudetských Němců vyslalo již
v letech 1945 - 1946 Stalinovi signál, že jeho velmocenské praktiky
nenarazí na větší odpor. Další projevy ”dobré vůle” přišly cestou vyřazení
pravicových stran z politiky a zavedením omezené demokracie v podobě
spolupráce levicově orientovaných stran
v rámci pseudokoalice s názvem Národní fronta. Po prvních poválečných
volbách v roce 1946 Komunistická strana Československa již jednoznačně
politickému vývoji dominovala a dařilo se jí jakékoli skutečné politické
soutěži účinně čelit. Socialisté a lidovci přežili jen v míře, v jaké
s KSČ poslušně spolupracovali. Na podzim roku 1948 se komunisté opět
spojili se sociálními demokraty - to již byla vlna fyzického teroru a
konfiskací majetků na postupu a republiku nakvap opouštěly desetiticíce
politicky či obecně občansky angažovaných a produktivních lidí. Začal proces likvidace základních
civilizačních struktur hospodářského, morálněkulturního a samozřejmě
politického charakteru v posledním liberálně demokratickém státě střední
Evropy.2)
Zdecimovaná politická scéna a občanská společnost si měla v atmosféře zatýkání, konfiskací a každodenního indoktrinování mladých i starších ve školách a na pracovištích “dobrovolně” uvědomit, že komunistická strana coby avangarda všeho pokroku je nejen jediným absolutním vládcem v zemi, ale také jediným možným zprostředkovatelem mezi vůlí Moskvy a zájmy československé společnosti. Po událostech v Polsku a Madarsku v r.1956 bylo dogmatické teoretizování o jednotné vůli lidu neudržitelné, stejně jako špatné hospodářské výsledky. S novou generací stranických intelektuálů se vynořila i potřeba reflexe jak minulých, tak i současných událostí. Z věznic a koncentračních táborů se vrátili domů mnozí političtí vězni, kteří byli schopni vypovídat o svých zkušenostech z perzekuce jak v dobách nacistické okupace, tak i v době nejnovější. Poprve se dostali do různých knižních, muzejních a archivních fondů i nekomunisté, byť šlo pouze o mladé lidi v postavení studentů společenskovědních oborů. Z neoficiálních debat vyplynulo, že sovětizace poměrů nemůže být ani efektivně zbrzděna, ani zastavena, natož překonána, bez podstatné podpory zvenčí. Nekonformní komunisté potom podlehli představě, že je možná reforma strany zevnitř a následně poté určitá liberalizace společnosti jako celku. Počátek šedesátých let lze také chápat jako novou úmluvu starého vedení KSČ s vrstvou nových mladých kádrů a různých souputniků následovně: moc a nezpochybnitelná autorita náleží i nadále politbyru, neškodná nekonformnost a kulturní činnosti těm aktivnějším.
Nicméně hospodářská
stagnace a každoroční propady HDP posléze vedly k otevřené krizi, která
počátkem roku 1968 vynesla do čela KSČ nevýrazného aparátníka z Bratislavy
A.Dubčeka, který vynikal pouze dobrou znalostí ruštiny a neutuchající
loajalitou k Moskvě. Průměrnost tohoto nového předsedy KSČ měla uspokojit všechny zainteresované
strany: staré dogmatiky, reformní křídlo i znepokojené vedení KSSS. Scénář
postupné obrody komunistického režimu ale narušila rychle oživlá aktivita a
iniciativa širokých vrstev občanstva. Fenomény jako KAN a K 231 brzo
přesvědčily vedení Varšavské smlouvy o potřebě zasáhnout proti “kontrarevoluci”
v ČSSR vojenskými prostředky. Srpnová invaze v roce 1968 nejen
otřásla posledními iluzemi o pravé povaze komunismu uvnitř zemí střední a
východní Evropy, ale hlavně na Západě. Hra na legitimitu komunistických režimů
skončila de iure konečně i v Československu. Likvidace
nejloajálnější nomenklaturní garnitury sovětského impéria, která nechtěla nic jiného
než daný stav humanizovat, respektive vylepšit, aby ho nemohla ohrožovat
oprávněná nespokojenost občanů, nemohla časem nedynamizovat politiku vůči
Moskvě na celém světě jak na straně levice, tak i pravice.
S nástupem tzv. “normalizace” byla nejen k účelově uvolněna sociální politika ( šlo o rozsáhlou podporu mladých rodin, byl podporován velký vzestup porodnosti, rozšířila se družstevní výstavba bytů, zvýhodnil se odchod do penze apod.), ale také k emigraci několika set tisíc občanů do ciziny. Současně proběhla velká čistka reformně komunisticky orientovaných členů KSČ - více než pět set tisíc lidí bylo donuceno opustit svá dosavadní místa či rezignovat na možnosti profesního postupu. V zákulisí došlo k tvrdému vyřizování účtů (včetně odsouzení pod různými záminkami) hlavně mezi pracovníky tajných služeb, diplomatického sboru a armády. Na veřejnost pronikly pouze informace o procesech s intelektuály či umělci (Luděk Pachman, květen 1972, Jan Tesař, červenec 1972, Milan Hübl, srpen 1972, Ota Ernest, říjen 1977). Morálně politická atmosféra se opět ocitla v rovině deprese a beznaděje. Životní perspektivy se pro příslušníky nekomunistické většiny národa opět zúžily na dilema vnější či vnitřní emigrace, v řadě případů potom na pocit smutného zadostiučinění z faktu, že není revoluce, která by nelikvidovalai své vlastní děti. Neschopnost efektivně vládnout, politická korupce nepředstavitelných rozměrů, organizace kriminálních činů v zahraničí, bezostyšný hospodářský i politický klientelismus, věčné kádrování a zatěžovala zaměstnanců všech kategorií úmornými politickými školeními, podněcování atmosféry denuncování a podbízení se mocným atd. charakterizovaly zasahování stranické mašinérie do všech podstatných oblastí života. V podstatě šlo o variace na staré téma Kominterny: stabilizace poměrů věčným vyvoláváním skutečných či předstíraných konfliktů.
Vládní forma českolovenského státu se definitivně převtělila v otevřený stranicko-oligarchický protektorát okupačního charakteru, jehož skutečný charakter již nebylo možné jakkoli kamuflovat.
Charta 77 - její možnosti a omezení
Již první vlna
signatářů Prohlášení Charty 77 byla tvořena lidmi zhruba tří
světonázorových poloh: reformními komunisty, liberály a křestanskými demokraty
různých odstínů a zkušeností. Političtí vězni (až na patnáct) si
v naprosté většině nedokázali stoupnout do jedné řady s těmi, kdo
komunistický režim v padesátých či šedesátých letech budovali anebo
vylepšovali. Nicméně příležitost ke komunikaci napříč sociálně-politickým spektrem
nebylo pro koncepčně uvažující lidi možné nevyužít, a tak se k druhé a
třetí vlně přidala řada těch, kdo věřili, že něco se dělat v nových
podmínkách prostě musí, bez ohledu na to, k čemu to jednou povede.
Na základě konsensu nejvlivnějších a nejaktivnějších signatářů postupně vznikal kolektiv mluvčích Charty 77 a skupiny aktivistů, které se podílely na tvorbě různých analýz, dokumentů, organizaci kulturních a vzdělávacích činností a výměně názorů se zahraničními pozorovateli, akademiky či prostě náhodnými, ale zainteresovanými návštěvníky. V té době ještě žili poslední aktéři předválečné a poválečné politiky, takže nebyl problém zrekonstruovat obraz první republiky bez zátěže ideologické sklerózy marxistických interpretací. Charta 77 byla samozřejmě kontaminovaná agenty státní tajné policie, ale to již bylo a je od nepaměti riziko každého osobně i společensky angažovaného konání v dobově podmíněném kontextu střední Evropy.
Z hlediska metodologického byla naprostá většina dokumentů Charty 77 zpracována na základě strukturálně funkcionalistického přístupu. Tzn. že obvykle šlo o popis stávající situace v určité oblasti společenského života v období normalizace či krátce po něm v duchu polarity funguje/nefunguje. Zcela chyběl historický přístup a politicky relevantní interpretace z hlediska pokračujícího civilizačního propadu v kontextu bouřlivě se vyvíjející se Evropy jako celku. Vyjimku tvořila osobně, morálně a společensky zásadně fundovaná diskuse vedená předními historiky a intelektuály disentu či lidmi na ně napojenými např. v otázce vysídlení československých Němců po druhé světové válce. Byli to eurokomunisté v Chartě 77, kdo příslušné závěry odmítli publikovat (a to i proti vůli V. Havla). Tato skutečnost je příčinou hlubokého rozdělení odborné veřejnosti dodnes, i když byla neudržitelnost principu etnické čistky právně a politicky zřejmá pro politicky uvažující lidi již v roce 1945 a je stále politickoprávním problémem ve vztahu k našim sousedům dodnes.
Rezervovanost a
opatrnost chartistů byla s ohledem na proklamovaný nepolitický charakter Charty 77 pochopitelná, ale v principiálních
otázkách (jako je vztah k našim bývalým československým spoluobčanům )
málo nosná a přesvědčivá. Další výjimku svou dikcí a obsahem představoval dokument Právo na dějiny (květen 1984),
který zásluhou tehdejšího mluvčího Václava.Bendy uveřejněn byl. A v něm se mimo
jiné konstatovalo: “... za všechno, co se děje v nás anebo kolem nás,
máme nějakou osobní zodpovědnost. Sama možnost dát smysluplnou odpověď a ručit
za své činy však předpokládá jistý časový rozměr a tedy také dějinnou zkušenost
jako zdroj pochopení a kontinuity. Jestliže se zasazujeme za dodržování
lidských a občanských práv, pak se to nedílně týká i znovuoživování historické
paměti a v posledku i rekonstrukce dějinné zkušenosti jako takové... bez
porozumění jejich smyslu je uplatňování těchto práv pouhou hrou, často dokonce
škodlivou a nebezpečnou hrou.”3) Polemika, která
v souvislosti s tímto dokumentem proběhla, vedla u reformních
komunistů a liberálů k postoji později představovaném lapidárním heslem o
potřebě tlusté čáry za minulostí... V této souvislosti není bez zajímavosti, že
v čele dnešní KSČM stojí dva historikové, kteří nihilistický přístup
k historii i politice nejednou obratně využili a stále využívají k vytváření
pochybností o všem, co se odehrálo nejen před rokem 1948, ale i po roce 1989.
Charta 77 po roce 1989
byla již více či méně společensko rituální záležitostí, protože řada jejich
exponentů obsadila vedoucí místa ve státních či parlamentních strukturách.
Nicméně pro mnohé řadové chartisty bylo nutné aspoň dodatečně zmapovat její
skutečnou vnitřní konstelaci sil, vliv skupiny OBRODA, odhadnout reálnost
pokusů o kontinuitu, pokud šlo o křesťanskodemokratické hodnoty atd. Ukončení
její činnosti bylo v roce 1992 de facto ukončením činnosti
kolektivu mluvčích, protože formálně nešlo o individuálně vyjádřený souhlas
všech signatářů petičního textu z roku 1977 v otázce jak komunikovat
v podmínkách nového společenského pohybu. Nebyla vůle ani finance ke strukturaci
a novým aktivitám, jež by se prohloubeně analyticky a kriticky vyrovnávaly
s rychle se měnící realitou různých popřevratových situací včetně
některých nejasností ohledně ukončení činnosti švédských zakladatelůi Nadace
Charty 77 ve Stockholmu.
Důsledky neexistence třídní společnosti
V jednom komunismus rozhodně uspěl. Zničil historicky vzniklé rozvrstvení české společnosti, které umožňovalo rovnovážně pojatý hospodářský a politický vývoj v souladu s postupně se vzvíjejícími a přiměřeně krzstalizujícímí kulturními, hospodářskými a politickými yájmz hlavních uskupení. Moderní sociální diferenciace je především věcí zápasu o určité hodnoty, jako jsou například svoboda, principy spravedlnosti a osobní zodpovědnosti oproti touhám po mechanickz a geometrickz pojaté rovnosti, sociálních jistotách a vyvázanosti z rizik, jež nezávislé a kritické myšlení a jednání představují.
S vyprázdněním obsahu historicky vzniklých struktur hospodářského, politického a kulturního charakteru a s pokusy zničit morálně náboženský přístup ke světu začala být prosazována jednostranně materialisticky a konzumně orientovaná společnost po r. 1948 i u nás. Ve střední Evropě i relativně kulturně a hospodářsky vyspělé Československo mělo mezi dvěma světovými válkami vážné vnitřní problémy s udržením ústavního procesu, který byl pro většinu občanů shůry dodávaným darem, jehož vzniku a průběhu se nijak zvlášť nemuseli účastnit a jehož principy pořádně nechápali a dodnes nechápou.
Charta 77 nemohla proto
nabídnout nic jiného než určitou deskripci fenoménů. K pokusu o zásadní
analýzu a náznak diagnózy znivelizovaných a centrálně-direktivně manipulovaných
společenských poměrů nedošlo a dojít nemohlo. I když se jednotliví autoři
snažili oslovit širší veřejnost liberálně pojatou rétorikou individuálních
lidských a občanských práv, bez ideového zakotvení v příslušném
historicko-politickém kontextu nemohli najít dostatečnou odezvu. V V
V širších vrstvách společenosti panoval buď strach, neyájem anebo se
začalo projevovat očekávání, jež intuitivně směřoval k tázání po
hlubších příčinách panující mizérie a po způsobech jejího překonání.
Nepopiratelný odstup na straně spoluobčanů nepramenil proto jen z obavy o
vlastní bezpečnost, ale i z vágně prožívaného hladu po významech a hlubších
transcedentních souvislostech a vysvětleních.4)
Nastolení beztřídní společnosti totiž znamenalo a znamená ztrátu specifických prostředí nezbytných pro výchovu a kultivaci lidí, kteří považují nezištnou a profesionálně fundovanou práci v oblasti legislativy, exekutivy či soudní moci za osobně i společensky žádoucí cíl. Masy izolovaných a existenčně na státu (stranické příslušnosti) závislých jedinců nejsou konceptuálně a motivačně připraveny pro těžké úkoly průběžného občanského, respektive politického myšlení, neřku-li jednání. Podobně nejsou spojeny jasným vědomím společného zájmu, které by byly schopny přijmout v podobě určitých, jasně vymezených cílech ústavně-právního a hospodářského procesu.
Životaschopné je doopravdy jen to, co v sobě obnáší dějinnou pravdu. Pravdu objevovanou a znovuobjevovanou neselektivně pojatým způsobem viděním a soustavnou reflexí. V komunistické, respektive sekularizované a převážně materialistiky zaměřené masové společnosti byl každý pokus o nastolení dialogu s mocí počin významný a odvážný. Nicméně na úplnější a objektivní hodnocení chartistického pokusu o obnovu některých dimenzí politické kultury, byť prostředky nepolitické politiky, bude nutno si ještě počkat.
Poznámky:
1) Sborník Charta 77 (1977 - 1989 ),
uspořádal V. Prečan, nakl. Archa, Bratislava 1990.
2) Piotr Wandycz, The Price of Freedom,
nakl. Routledge, Londýn 1994.
3) Sborník Charta 77..., str. 255.
4) Gordon Skilling, Charter
77 and Human Rights in Czechoslovakia, nakl. George Allen and Unwin, Londýn
1981, a další Skillingovy práce o disentu. Všechny mají převážně deskriptivní
charakter, jež při veškeré pečlivosti a obsáhlosti podávaných informací
nevysvětlují dějinný kontext ztráty lidských a občanských práv. Pokud jde o
vysvětlující hodnotu, například ve srovnání s výše uvedenou prací P.
Wandycze, jde o příspěvek k poznání dynamiky tohoto procesu dost skromný.