Zavádění kapitalismu shora (Deset let od tzv. sametové revoluce)

Alena Hromádková

ing. Alena Hromádková, učí na FSV UK. V letech 1991 - 1992 byla mlučí Charty 77.

V souvislosti s přechodem od uzavřené, centrálně řízené společnosti k otevřené pluralitní demokracii se i nadále věnuje málo pozornosti důsledkům zničení třídního (a stranického) systému liberálně demokratického typu.

V listopadu 1989 bylo nutno použít metody provokace, aby údajná smrt údajného studenta Šmída dostala do pohybu nejprve mladé lidi a potom teprve ostatní občany. Po konferenci na Maltě byly jasné jen dvě věci: za prvé, že se sověti nebudou nikde otevřeně angažovat, a za druhé, že převod moci na mladší a pružnější nomenklaturní kádry se může lišit s ohledem na lokální zvláštnosti. Pražské události byly opravdu poněkud jiné svým emocionálním a psychologickým průběhem. Princip byl v celé střední Evropě ale tentýž: v pozadí stála připravená technokratická elita, zatímco v popředí a všem na očích jednali disidenti, studenti a umělci. Nepotřebný politický kapitál Jakešovy generace měl být za pomoci kulturního a sociálního potenciálu viditelných aktérů „revoluce“ postupně transformován v tržně-ekonomický kapitál sloužící vytypovaným kádrům bývalého režimu. Náhodné a jakoby zcela spontánní děje dobře navazovaly na společensko-kulturní postoje depolitizované a nepřipravené veřejnosti.

Občanská pasivita jako podmínka přežití

Po obsazení československé republiky vojsky Varšavského paktu začalo v roce 1968 nové období vysoce vyhraněného individualismu a příklonu do soukromí. Tentokráte nepřevládal strach ze ztráty života či veškerého majetku, ale obava ze ztráty zaměstnání či přiměřeného profesionálního postupu. Ohroženi se cítili hlavně reformní komunisté. Československá společnost, plně atomizovaná a zbavená normálních možností artikulace skupinových zájmů a hlavně ožebračená likvidací instituce vlastnictví, přežívala, jak to šlo.

Střední vrstvy se uchýlily k nezávazným postojům a dále nacházely zdroj svého sebepojetí a sebeúcty hlavně v rodinném životě a stabilním výkonu povolání. Konformita a uniformita již nebyly vnímány jako důvod k frustraci či k pocitu osobního selhání. Atmosféra přelomu šedesátých a sedmdesátých let znamenala všeobecné přijetí názoru, že je nemožné někdy formulovat či dokonce prosazovat nějaký společný politický či ekonomický zájem. Rozmrzelá netečnost, únikovost cimrmanovsky laděných úvah, zápas o základní konzumní statky a hlavně naprostá neznalost dramatického vývoje v zahraničí charakterizovaly postoje stagnace a izolace.

Občané si neuměli představit úpornost tvrdé hospodářské soutěže, která vládla světu již od konce čtyřicátých let. Tehdy (a ani nyní) většině nedochází rozsah našeho civilizačního propadu. Tunelování hodnot, jako byl uran, likvidaci podnikatelské kultury, bankovních a finančních struktur a hlavně katastrofu v podobě zničení historicky vzniklého právního státu začínají mnozí chápat jako vnitřně žitou realitu morální a sociálně-politické zaostalosti až nyní, s mnohaletým odstupem.

Situace byla po léta odlišná na Slovensku, kde v poválečném období došlo k určité modernizaci v oblasti průmyslu, k urbanizaci a kvantitativnímu nárůstu kvalifikace, respektive vzdělanostní úrovně. Normalizace tam neproběhla příliš tvrdě, takže intelektuální disent se tolik nerozvinul. Převažovaly spíše křesťansky podložené postoje nesouhlasu s politikou sekularizace a omezováním církevního života. V obou částech republiky bylo dovršeno zmasovění společnosti, tj. byly podlomeny či odstraněny základní sociální vztahy a nastolen druh neklidné skepse a setrvalého nihilismu, jež charakterizují prožívání Čechů i Slováků z valné části dodnes.

Nikoli spiknutí, ale obezřetná příprava

V listopadu 1989 měli Poláci za sebou rozsáhlou zkušenost v rámci Solidarity a hlavně konkrétní finanční podporu svých amerických krajanů a politiků západních vlád. Maďaři po tvrdých represích ve druhé polovině padesátých let prošli obdobím jisté liberalizace. V obou zemích po více než dvacet let mohly stovky mladých lidí cestovat, respektive studovat v zahraničí. Společnost nebyla v PLR ani v MLR tak uzavřená a duchovně sobě samé odcizená, jako byla společnost československá. Soukromý sektor tam zcela nevymizel a církve mohly sehrávat závažnou vzdělávací a morálně-obrodnou funkci. U nás v osmdesátých letech začínaly první experimenty typu Slušovice, či vznikl privilegovaný Prognostický ústav, ale celková izolovanost od evropského myšlení i dění byla mimořádně silná. Kultura se svými univerzálními tématy či dovednými jinotaji a narážkami nemohla nahradit nedostatek přiměřené politické, filozofické i sociální sebereflexe. Milionům tento stav přinášel skromné, ale jisté zabezpečení a pohodlné setrvání v rovnostářské ideologii a v konzumním přístupu k životu. Pro tvořivé a produktivní lidi představovala nestrukturovanost a nehybnost společnosti zátěž na hranici psychologické únosnosti. Z vybitých vyšších vrstev nikdo systém dávno neohrožoval. O to podivnější byla reakce na Chartu 77 již v samém počátku jejího vzniku v roce 1977. V Rudém právu, v oficiálním stanovisku na její první prohlášení (článek Samozvanci a ztroskotanci ze dne 12. 1. 1977), bylo veřejnosti sděleno, že jde o pokus o návrat ke kapitalismu bývalých vyšších tříd. Jenže o tohle tam vůbec nešlo - nicméně naprosté zkreslení obsahu petice, vyzývající pouze vládu k dodržování Helsinských dohod, jako by obsahovalo meritum věci: strach z uznání nepopiratelného faktu, že komunismus civilizačně ztroskotává, zatímco kapitalismus nikoli. Jestliže v Polsku a v Maďarsku komunisté museli přece jen brát ohledy na informace jdoucí ze zahraničí domů z řad emigrantů, v ČSFR tomu tak nebylo. Komunisté ve své promoskevské servilitě nenaráželi na žádný odpor a někdy to vypadalo, jako kdyby nějaký vnitřní nepřítel (podporovaný zvnějšku) se jim přece jen hodil. Situace občanské pasivity, s výjimkou Charty 77, v níž dominovali reformní komunisté, trvala až do roku 1989. V této souvislosti je zajímavé konstatování dr. O. Tůmy, ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, na konferenci Střední Evropa od pádu sovětského bloku k Evropské unii (Emauzy, 25. listopadu 1999): „Tak rychlý a zásadní vývoj nikdo neočekával.“ Měl tím na mysli pád jakešovské garnitury, to, že nebyly žádné scénáře, dohody, spiknutí atd.

Vlastní technika mobilizace mas a obětování posledních, Moskvě oddaně sloužících veteránů komunistického hnutí v listopadu 1989 tak mohly zpočátku působit, ale vlastní proces hledání cest modernizace totalitní moci trval již léta, nejintenzivněji od Andropovovy smrti. Paradoxně, pasivita a zdecimovanost občanské společnosti začala být nevýhodou i pro liberální technokraty KSČ, hledající spojence, který by „zásadní vývoj“ prosadili místo nich.

V pozoruhodné práci od autorů G. Eyal, I. Szelényi, E. Townsley, Making Capitalism Without Capitalists (Budování kapitalismu bez kapitalistů; nakl. Verso, Londýn, New York 1998), autoři vysvětlují rozdíly v boji středoevropských elit o ekonomickou moc a snaží se odhadnout výsledky probíhajících pokusů o zformování třídní struktury v jednotlivých společnostech. Ve všech zemích padala v úvahu jen ta řešení, která by umožnila, aby zodpovědnost za nastalý stav převzal v politické oblasti někdo jiný, zatímco v hospodářské oblasti by dále působily více méně staronové nomenklaturní kádry. Tak došlo k oné zvláštní symbioze disidentů-politiků a liberální, technokraticky orientované vrstvy bývalé komunistické nomenklatury. V případě České republiky jsou zřejmé určité zvláštnosti, v případě otevřených konfliktů zastánců obnovy občanské společnosti a ideologie monetarismu, v praxi však o podstatné rozpory nejde. Obě strany hledají podmínky, za nichž by lidé získali autonomii a mohli převzít co nejvíce záležitostí do svých rukou. To mělo závažné důsledky pro pojetí privatizace. Nikdo se nestaral, jak akumulovat kapitál k zakoupení státních firem a ustavit jasné vlastnické vztahy. Naopak, převládlo monetaristické přesvědčení, že „korporatizací“, to znamená vyjádřením hodnot v podobě akcií a jejich obchodováním, bude možné stát vyvázat z jakékoli zodpovědnosti a ponechat ji bankám a novým vlastníkům. Z nových vládnoucích kruhů nikdo včas nepochopil, že nelze vytvořit předpoklady pro materiální vzestup bez důrazu na nemateriální faktory: praktickou morálku a právo. Klausovo přesvědčení, že tržní vztahy samy o sobě jednou povedou k větší osobní zodpovědnosti aktérů transformace, se ukázalo být utopickým.

Ekonomové versus nepraktičtí humanisté

Znalost přípravy středoevropské verze perestrojky je již dostatečně zažita v Německu a je jistě jen otázkou času, kdy bude možno plně zrekonstruovat vývoj i u nás. Víme ale již dost například o konci Mandlerovy Liberálně demokratické strany, KDS či o peripetiích ODA, aby bylo zřejmé, že ryze občanské iniciativy, které neměly nic společného se stranickými kruhy a začínaly od nuly, neměly téměř šanci. Legislativní, finanční a mediální nastavení politické scény bylo od počátku devadesátých let cíleně diskriminující. Odpovídalo hospodářskému vývoji. Při formální rovnosti šancí nešlo o volnou soutěž politických stran, stejně jako drobní a střední podnikatelé byli těžce hendikepováni, protože úvěry nebyly udělovány podle ekonomických kritérií. Politická moc etablovaných členů bývalé vysoké a střední nomenklatury se v klidu transformovala v moc ekonomickou. Občanská společnost byla slabá, neschopná sebestrukturace a účinné politické organizace. Rozvrat tradičních hodnot byl příliš hluboký, takže lidé vykořeněni z vlastní minulosti, bez potřebných návyků a morálních postojů, vlastně nevěděli jak aktivně využít nastalých, jakkoli nevelkých možností. Staré sítě zvyklostí, tradičních postupů zanikly - nové mediální postupy, agenturní manipulace a obvyklé byrokratické procedury občanští demokraté neznali. Iluze, že po výbuchu emocí bude následovat soustavná práce pro veřejné blaho, vzala rychle za své. Přesto hodně občanů dlouho věřilo - a věří dál - v nutnost působení silné politické osobnosti, vůdce, jehož bude možno oddaně následovat. Jenže do politiky jich nově vstoupilo sotva třicet tisíc.

Vrácení majetku do rukou původních vlastníků bylo prosazeno proti vůli hlavního aktéra ekonomické transformace, V. Klause, který do poslední chvíle usiloval pouze o odstátnění cestou privatizace. Nebylo možné v otevřené diskusi položit důraz na státně-právní a ústavně-právní garance rychlých majetkových přesunů. Důsledně vedené útoky na každého, kdo argumentoval v pojmech klasické liberální akcentace konceptu omezené vlády (s jejím trváním na prioritě vlády zákona, efektivním výkonu soudní moci, budování institucí chránících občanská práva a svobody včetně objektivní informovanosti veřejnosti), způsobily postupnou ztrátu zahraniční prestiže České republiky jako celku. Kromě toho fakt, že pouhá rychlost privatizace byla svévolně povýšena na politický princip jejího provedení, zdiskreditoval Českou republiku a její vývoj po roce 1989 na celém světě. Prosazení neoliberální orientace na ekonomické změny, jež byly chápány jako přesuny majetku, a nikoli jako obnova reálných vlastnických vztahů a hodnototvorných procesů, dovršilo předchozí úpadek, který začal v únoru 1948. Veřejnosti byla masívní propagandou a mediálními manipulacemi vnucována doktrína tlusté čáry za minulostí. Nebylo to ani nutné, protože většina české společnosti si souvislost mezi likvidací instituce soukromého vlastnictví, ztrátou základních občanských svobod a následnou materiální nouzí nikdy explicite a do hloubky neuvědomila.

Klasická liberální teorie odvozuje legitimitu vlád z občanského konsensu v záležitostech ochrany životů, majetku a občanských práv a svobod. Již samotný název „sametová revoluce“ implikuje skutečnost, že od samého počátku mělo jít o proces, který by byl příjemný jen pro některé, zatímco pro ostatní mohl být (a často byl) dost tvrdý. Kritériem pro prosazení změn se stal vztah k minulosti. Zatímco část politicky uvažujících občanů považovala za zdroj legitimity a změn snahu o nastolení kontinuity s předválečným právním státem, teoretikové z Prognostického ústavu rozhodli, že základem transformace bude jen orientace na zavedení tržních vztahů a na budoucnost. Jenže nereflektované zlo se vrací. Koncentrovaná a nedostatečně kontrolovaná moc má tendenci se uzavřít do sebe samé a snažit se ostatním přístup k demokratickému rozhodování co nejvíce ztížit či dokonce zamezit.

Politický proces se dále rozvíjel v rovině otázky, kdo bude co nejdéle vládnout, namísto toho, aby se otevřeně řešilo, jak velkou moc má kdo vykonávat a jak kvalitně to má dělat. Vzhledem ke zničení tříd nemohla být hned nastolena přirozená a plně legitimní reprezentace zájmů. Lidem nebyl dán čas a politické nástroje nutné k tomu, aby se naučili prosazovat své vlastní zájmy v objektivovaném a dohodnutými pravidly řízeném procesu. Tam, kde chybí zkušenosti a znalosti lze nápravu věcí docílit jedině ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi, ve světle diskuse a postupného budování právního rámce nově vytvářených institucí. Opět bylo postulováno jakési ideální dobro samočinně se prosazujících tržních vztahů namísto toho, aby se omezovala konkrétní společenská rizika pramenící z nevědomosti, pasivity a strachu z neznámého.

Například vybudovat novou vyváženou stranickou strukturu trvá i v konsolidovaných demokratických poměrech nejméně tři až čtyři roky. V překotnosti doby byla tomuto problému věnovaná jen malá pozornost, a tak většina nových občanských stran balancuje na hranici desintegrace. Nejde jen o nedostatek peněz či vnitřní mocenské zápasy, respektive kontaminací nomenklaturními kádry bývalých elit. Rozhodující roli hraje nezkušenost a slabá motivace solidních a profesionálně zdatných občanů angažovat se ve veřejném životě. Za první republiky na totéž často upozorňoval brněnský sociolog I. A. Bláha ve svých cyklech o demokracii. Až do roku 1948 nepřestal vybízet slušné občany k tomu, aby skoncovali s přesvědčením, že politika je věcí neslušnou.

Naproti tomu ex-komunistické kádry, zkušené a finančně předem dobře zajištěné, mají nesrovnatelnou výhodu v celé řadě synergických efektů, včetně toho, že právní systém je převážně v rukou bývalých straníků/právníků. Spolu s prorůstáním hospodářského zločinu a státního aparátu dochází k rychlé a obratné diskreditaci každého, kdo by mohl ohrozit etablované zájmy staronové nomenklatury. Ztěží lze rozlišit, co je podporování chyb protivníka či cílené korumpování při získávání pro vlastní účely. V politice místo soutěže a nabízení alternativních řešení nastupuje předstírání konfliktů, přičemž skrytá spolupráce či mocenské kartely jsou již dávno běžnou praxí. V České republice tento de facto depolitizační trend dosáhl vrcholu v podobě smluvně opoziční dohody mezi dvěma největšími stranami. Dynamika politického života byla výrazně oslabena a obě strany se soustředily spíše na udržení pozic než na poctivé soupeření anebo otevřeně přiznanou spolupráci.

České země zaznamenaly ve 20. století posun od národního liberalismu k národnímu socialismu v míře, která ještě nebyla plně přiznána a analyzována. Ústavně omezený politický styl je proto dále v nedohlednu. Silná centralizace a kartelizace politické moci podvázala proces postupné krystalizace přirozených zájmových uskupení. Za této situace je pochopitelné, že zablokované občanské prožívání se transformuje do podoby tzv. aktivistického politického stylu, zatím jen v podobě výzev, pouličních shromáždění či pochodů. Občasná spontaneita je pochopitelně méně namahavá než systematická komunikace a organizace veřejné činnosti v rámci pevně určených stanov a jiných pravidel. Práce v rámci jakékoli struktury (nemusí jít nutně o politickou stranu) je ke všemu finančně a časově náročná, takže v období individualizace a intenzifikace soutěže o uplatnění a úspěch přemýšlí a jedná stále méně lidí z hlediska obhajoby veřejných zájmů. Jestliže se situace stává neudržitelnou, volají lidé spíše po vládě silné ruky než po právních poměrech. S transformací právního systému a zpevněním morálního podloží společnosti se evidentně mělo začít v prvém sledu. Odkazy na anonymní síly trhu byly jen variantou víry v automatismy společenských zákonů, které se prosazují nezávisle na vůli lidí.

Cena svobody je vysoká - mnozí ji nechtějí platit

Fenomén uhýbání před zodpovědností osobního i občanského rázu byl diskutován již před druhou světovou válkou autory nejrůznějších východisek a zkušeností, jako byli například E. Fromm, H. Arendtová, H. Broch, K. Kraus, O. y Gasset, F. von Hayek, R. Aron, R. Guardini, K. Popper a další. U nás určitá civilizační zkušenost nebyla přiměřeně zpracována ani akademickou obcí natož publicisty či politiky. Modelem demokratického jednání se stalo beztvaré přitakávání anebo podbízení se uspěchané každodennosti, aniž by bylo rozvíjeno obtížné umění principiální politické komunikace. Zatímco například maďarský nacionalismus utrpěl smrtelné rány již na konci války a poslední iluze o komunismu padly po roce 1956, česká společnost se zatím nemusela vyrovnat s žádným zločinem etnicky, respektive třídně motivovaných čistek, perzekucí a konfiskací majetků. Jestliže byli svého času nějak postiženi nemnozí, cítí se být tíhou doby dnes zasaženi téměř všichni. Přesto diskurz o vlastním podílu na stavu dnešní společnosti ještě nezačal ani mezi renomovanými intelektuály. Za této situace komunisté úspěšně hrají na emoce uzavřené mentality velké části občanů a slibují řešení v podobě nově vylepšených socialistických pořádků. Bez otevřené morální a intelektuální sebereflexe a soustavné, obezřetné občanské politiky mají v očích materialisticky a sekulárně orientované části společnosti všechny podstatné argumenty v rukou. Dobře to pochopil předseda KSČM Grebeníček, když těsně před sjezdem své strany sebevědomě prohlásil: „Kdyby aktéři listopadu řekli lidem, že dojde k majetkovému převratu, že se bude vracet majetek šlechtě a církvím, že dojde k rozbití státu, že poroste kriminalita a nezaměstnanost, rozhodně by nesklidili aplaus“ (Právo, 3. 12. 1999). Předseda Grebeníček odhlédl od faktu, že díky použitým technikám se státní majetek dostal hlavně do rukou vysoké a střední bývalé komunistické nomenklatury. To nebylo jasně přiznáno, a tak jeho apely na nacionálně socialisticky cítící občany, respektive na bývalé řadové komunisty dále mají úspěch. Fatální omyly (a korupce) v části vedení občanských stran potom tomuto dobře dělanému falšování dějinného vývoje jen nahrávaly.

Umělá polarizace v oblasti symbolické komunikace („realista“ Klaus versus „idealista“ Havel) je svérázným českým specifikem. Stavět názory představitele ekonomické reformy proti potřebě obnovy vnitřní dynamiky občanské společnosti znamená uměle navozovat mediálně atraktivní rozpor, který zastírá to nejdůležitější: likvidační přístup k těm, kdo prosazovali vyváženou transformaci právního systému ruku v ruce s transformací ekonomiky na makro- i mikroekonomické úrovni. Zápas různých koncepcí a přístupů se doopravdy nekonal. Místo toho proběhla převážně divoká privatizace a rozvinul se rizikový bankovní sektor, quasi kapitálový trh, skryté monopoly v mediích atd.

V praxi je zapotřebí obojí: střízlivý realismus i vytrvalý idealismus, respektive propracované a životem testované setrvání u základních civilizačních principů. Je nutná jak o fakta opřená znalost minulého i současného stavu, tak i cílevědomé prosazování nosných principů evropského dějinného vývoje. Teprve potom bude možná soustavná práce pro připojení se k moderní Evropy. Deset let po tzv. sametové revoluci byly vytvořeny teprve první předpoklady ke vzniku institucí, jež umožňují návrat k tržnímu hospodářství a základům právního státu.

Má-li Rusko kapitalisty bez kapitalismu, má Česká republika první zkušenosti s marným pokusem zavést kapitalismus bez kapitalistů, tj. podnikatelů a bankéřů s určitými morálně volními návyky a občanskou zodpovědností. Aby toto bylo možné překonat, musí u nás fungovat vyvážené spektrum politických stran, svobodná soutěž alternativních řešení a široký konsensus v oblasti základních civilizačních hodnot. Pro obnovu politické kultury (a následnou prosperitu) bude nutné pracovat stejně usilovně, jako pracovali naši předkové, když prováděli resuscitaci českého jazyka a celé české kultury.

Tento článek byl publikován dvojčísle 94/95, roč. 1999, str. 184-191 revue Střední Evropa.