ing. Alena Hromádková, učí na FSV UK. V letech 1991 - 1992 byla mlučí Charty 77. Od této autorky jsme v
revue Střední Evropa publikovali
článek Zavádění kapitalismu shora (deset let od tzv. sametové revoluce) (1999, č. 94/95).
Po druhé světové válce ještě dlouho doznívalo ovzduší neomezených možností k páchání zločinů, tentokrát ve jménu spravedlivé národní odplaty. Retribučnímu zákonodárství předcházel zákaz pravicově orientovaných stran první republiky (viz článek IX Košického vládního programu). Vyhnání třímilionové německé menšiny společně s okleštěním politického systému bylo prezentováno jako národní a demokratická revoluce. V podstatě šlo o první krok ke zničení historicky vzniklého třídního systému, který byl a je předpokladem i výsledkem efektivního fungování každého životaschopného sociálního celku. Po etnicky motivovaném vyčištění země byla zjednodušena přirozená tkáň sociálního života z důvodu třídních. Strukturovaná a seberegulace schopná občanská společnost po únoru 1948 zanikla.
Občanská smrt nejproduktivnějších vrstev
Příslušnící mladé generace v naprosté většině
nikdy o tzv. Třetí internacionále (Kominterně) neslyšeli. Přitom jde o první
významný pokus otevřeně koordinovat komunistickou strategii a taktiku třídního
boje v mezinárodním měřítku. Otcem myšlenky a zakladatelem této rozsáhlé
organizace byl sám V. I. Lenin. V roce 1919 zformuloval dvacet jedna podmínek
vstupu pro přijetí, z nichž nejaktuálněji zaznívá požadavek bezpodmínečného
přijetí marxistického učení, soustavné práce pro přímé ovládnutí médií v
příslušné zemi, infiltrování všech stran politického spektra, především stran dělnických včetně odborů, a také
armády, policie, vlivných intelektuálních skupin levice atd. Na 2.
kongresu Kominterny (1920) v útočném,
velmi dramaticky pojatém projevu Lenin žádal „úplné zničení buržoazie“, protože pouze „násilná porážka,
konfiskace majetků, likvidace celého vládního aparátu, parlamentního, soudního, vojenského,
úřednického a regionálního systému...
mohou zaručit totální potlačení celé vykořisťovatelské třídy“.1)
O čtvrt století později v rámci upevňování sovětské moci ve střední a východní Evropě bylo těchto cílů postupně dosaženo i zde. Před válkou Kominterna připravila půdu sovětizaci nástupnických států hlavně štěpením tradičních sociálně demokratických stran. To byl i případ KSČ, která vznikla po rozkolu uvnitř sociální demokracie již v roce 1921. V roce 1948 se opět se sociální demokracií spojila, aby se stala „vedoucí silou“ a stanula na dlouhá léta v čele pseudokoalice s názvem Národní fronta. Permanentní boj s nekomunistickou částí společnosti začal.
H. Arendtová ve svých politicko-filozofických
úvahách věnovala hodně pozornosti otázkám ohrožení lidských a občanských práv v
první polovině 20. století. V práci Původ
totalitarismu charakterizuje situaci lidí zbavených svého postavení a
majetku následovně: „Lidská bytost, která
ztratila místo ve společenství, svůj politický status v zápasech své doby i
legální personalitu, jež činí její jednání a roli jejího osudu soudržným celkem, má již pouze vlastnosti,
které se obvykle mohou stát jasně srozumitelnými jen ve sféře soukromého života, a musí zůstat nekompetentní prostou
existencí ve všech záležitostech veřejného zájmu.“2) Nemuselo
jít přímo o ztrátu občanství ve smyslu emigrace či nucené deportace. Mohlo jít
i o ztrátu sociální identity,
vykořenění z určitého kulturního okruhu a společenského postavení. Například
kontrola přístupu k vyššímu vzdělání, zákaz pobytu v rodném kraji,
vystěhovávání rodin politických vězňů do pohraničí, diskriminace v zaměstnání,
zákaz výkonu profese a nucené předisponování do výroby atd., to vše
představovalo nejen měkčí formy politické perzekuce a umělého vykořeňování z
dosavadního způsobu života a společenského postavení, ale i rafinovaný zásah do
duchovní kontinuity života jedinců, celých rodů i země jako celku. Schopní a produktivní lidé, zredukovaní na
úroveň pouhého boje o úživu, jak říkával prof. J. Patočka, nemohli činem,
otevřeným názorem či slovem specifikovat svoji existenci jako existenci
jedinečné individuality. Nemohli se projevit ve sféře společného, respektive
veřejného života a se ztrátou rozlišující občanskopolitické kvality jejich
život ztratil většinu sdělitelného a objektivovaného významu. Politický život
byl zlikvidován a místo něj nastolen systém nejrůznějších manipulací a
indoktrinace lidí jediným, oficiálně povoleným světonázorem.
Pod dojmem likvidace celých kategorií občanů ať již z rasových či třídních důvodů viděla H. Arendtová v občanské smrti milionů nový druh civilizačního barbarství přicházejícího zevnitř. Nebezpečí narůstalo i poté, co skončil holocaust či třídně motivované čistky, deportace, centrálně direktivně řízené transformace veškerých hospodářských, právních a kulturních pořádků. Lidé, zbaveni možnosti tvořivě působit na svůj vlastní život i okolní svět, se stali příslušníky nediferencované masy pouhých obyvatel příslušné země.
Důsledky zániku tradičních zájmových struktur
Dynamika ústavně pluralitních demokracií je dána silou střetů, respektive vyvažováním vykrystalizovaných společenských zájmů. Tato přirozená základna politického vývoje byla v zemích střední a východní Evropy komunisty zničena. S likvidací třídního systému se každá společnost polarizovala na úzkou vrstvu vládnoucích nomenklaturních kruhů a milionovou masu znivelizovaných a vzájemně izolovaných jednotlivců. Totalitní vláda nenarážela na žádné překážky - síla počtů byla při slabosti a rozptýlenosti sociálních vazeb nevelká. Vnucená lhostejnost k veřejným záležitostem, chabá informovanost o vnějším světě, neurčité a neutrální postoje ke shora předkládaným politickým problémům a následná apatie ve vztahu ke všemu, co není ryze soukromé, vytváří prostředí, jež je pro totalitní vládnutí jak následkem, tak předpokladem jeho směřování.
Postavení mimo veřejné společenské struktury a neexistence běžné politické reprezentace vytváří propast mezi ovládanými a vládci v míře, která se ukázala být například v České republice po takzvané sametové revoluce i nadále nepřekonatelnou. Větší část neorganizovaných mas milionů, původně euforicky laděných příslušníků uličních manifestací v celé střední a východní Evropě, se brzy začala měnit v neklidné, úzkostmi zmítané nestrukturované prostředí. Omezenost možností vytvořit konkrétní společný zájem politického a hospodářského charakteru společně s povrchním vyhodnocením civilizačního propadu a následného zaostání za světem vedla k nerealistickým očekáváním a kolektivně sdíleným sebeklamům.
H. Arendtová (společně se španělským myslitelem José O. y Gassetem) pronikavě postihla psychologii zrodu evropského masového člověka již ve dvacátých letech. V souvislosti se vzestupem nacismu, který byl podpořen miliony zoufalých a nespokojených navrátilců z první světové války, upozornila na strukturální vakuum v politice dané špatným odhadem morální situace a indiferentností středních a vyšších vrstev. Část politické reprezentace se zkompromitovala využíváním veřejných institucí pro své skupinové, respektive soukromé zájmy. Ta část, která se snažila udržet zájem o veřejné blaho a zodpovědně pro ně pracovat, byla v menšině. Ostatně konec cesty výmarské republiky je dostatečně reflektován - mimo jiné byla podceněna dynamika zoufalství davového člověka. Liberální politikové se domnívali, že existuje převaha politicky uvažujících občanů a že masy o veřejný život se nezajímajících lidí nejsou rozhodující.
V roce 1989 se miliony lidí o politiku začaly velmi zajímat, ale byli vyzbrojeni pouze svým vzdorem, neznalostí pravého stavu věcí a škálou nepřiměřených snů a nadějí. Sítě občanských fór jako by byly variantou prvních občanských rad (sovětů), které jen posloužily Leninovi v říjnu 1917 k legitimizaci násilného převratu. Tím se ze skrytě působící menšiny profesionálních revolucionářů stala ústřední moc, která začala ovládat všechny klíčové instituce a teritoria Ruska. Sověty se rychle dostaly pod kontrolu tajné policie či členů komunistické strany.
Domnívat se, že jisté analogie se strategií a praxí prvních
uzurpátorů totalitní moci nejsou na místě, znamená přiznat neochotu zabývat se
stinnými a těžko dokazatelnými stránkami procesu překotné demokratizace, která
nevedla ani k vytvoření vyváženého spektra politických stran, soukromého či
neziskového sektoru, nezávislých odborů, ani ke vzniku nových vestavěných
mechanismů kontroly centrální moci, bankovního sektoru atd.
Po desítky let prováděné likvidování produktivních a politicky myslících lidí přineslo své trpké plody. Komunismus sice propadl hospodářsky, ale sociálně-psychologicky dosáhl svého. Miliony lidí, násilně obrácených do soukromí, neuměly či nemohly využít příležitosti pro obnovu prostoru pro nezávislé činnosti. Výlučná oddanost rodině a profesi, jež zaručovala přežití občanů nestraníků před perestrojkou, respektive sametovou revolucí, nevybavila schopné a motivované lidi k těžkému zápasu o svobodu a k podstupování bezprecedentních rizik.
Oficiální komunistické historiografii se po desítky let dařilo falšovat dějiny a prohlašovat za nesporná fakta naprosté výmysly. Mnoho intelektuální a morální energie bylo a je stále blokováno v souvislosti s tragédiemi jménem Katyń, smrt Jana Masaryka, gulag v Rusku, Jáchymov a Leopoldov či historie PTP v ČSR, události roku 1956 v Maďarsku, titoismus na Balkáně atd. Osobně čestné a pozitivní pokusy reformních komunistů přispěly k deskripci řady stalinských metod a mechanismů ničících dosavadní civilizační formy, ale nepřispěly k úplnější smysluplné reflexi podílu všech (tedy i reformních) komunistů na společenské devastaci, včetně podílu mlčící většiny obyvatel.
Proto se mohly diskuse o povaze společenské změny po roce 1989 odehrávat více či méně za zavřenými dveřmi a veřejnosti předložit zjednodušený scénář. Ten obsahoval vstupní dějství v podobě emočně laděného boje lidu s kategoriemi již nepotřebných aparátníků. Druhé a další dějství obsahovalo program společenské transformace zredukované na hospodářské změny. Ty byly zúženy převážně na proces privatizace a ta byla pojata hlavně jako kupónová privatizace, protože jedině tak bylo možné rozptýlené nominální hodnoty zase jednou zkoncentrovat do rukou již připravené bývalé nomenklatury KSČ. Alternativa, kladoucí důraz na ústavněprávní a státoprávní záruky, neměla šanci.
Počátkem devadesátých let byla mezi českými
občany v obrovských nákladech šířena takzvaná Analýza 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího. Šlo údajně o
zpracování mnoha zdrojů (nikdy neuvedených), kdy podivně vrstvený, detaily i
nepřiměřenými generalizacemi přetížený
a nesourodý text, v subkapitole Stav země
předjímá frustrace české společnosti slovy: „Dav,
v nějž se změnila československá společnost, nemůže být nositelem
hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní,
netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému,
který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých
konstituantách.“
Je věcí osobní i politické víry a vize
podobnou „prognózu“ odmítnout. Vždyť čistě perestrojkový scénář i přesvědčení o
naprosté pasivitě všech občanů se díky řadě energických představitelů z regionů
neprosadil. Jakkoli nedokonalé lustrace, dílčí prosazení restitucí, sporadická
existence opravdu nezávislých novin či občanských sdružení a malých stran však
recyklaci komunismu v plánovaném rozsahu nedovolily. Členství v NATO je zvlášť rozhodujícím momentem obratu v nazírání
středoevropských souvislostí, podobně jako relativně včasná demystifikace společenské transformace založená na
dominanci ideje obnovy volného trhu bez příslušného právního rámce a morálního
klimatu. Momentální dezorientovanost nemusí znamenat netvořivost
ožebračovaných středních vrstev. Neplnohodnotní jsou různí také-bankéři a
také-podnikatelé, kteří si dokázali zařídit beztrestnost a volné
experimentování bez jakékoli zodpovědnosti a rizika. Proces obnovy občanské
společnosti se dostal do otevřené krize již na přelomu let 1993 a 1994. Rozdíly
mezi proklamovanou cestou k právnímu státu a realitou se staly nepopiratelnými
stejně, jako hrozivě narůstající moc
hospodářského zločinu. Nikoli chyby a
dílčí regresy, ale systémově pojaté škůdcovství hlavně v oblasti bankovnictví,
legislativy, činnosti různých fondů i kampeliček od té doby nenechávají nikoho
soudného na pochybách, odkud doopravdy vítr vane.
Paradox
post-totalitarismu
Naděje milionů, jakkoli aktivních či pasivních občanů, se zprvu zcela přirozeně upínaly k tomu, že cynicky přehlíživé postoje a manipulace s evidentními fakty nebudou dále možné, že se nebudou opakovat pokusy nastolit opět nějaký fiktivní společenský řád a že se bude moci každý projevovat v životě beze strachu a obranných stylizací. Tyto, docela obyčejné touhy obnovit a dovršit vlastní lidskou integritu prohloubenou sebeúctou, opírající se o aplikaci základních moderních principů spravedlnosti, nebyly ani zdaleka naplněny. Po období optimistického doufání a důvěřivého podpisování bianco šeků v záležitosti „epochální transformace“ následovalo u starších lidí období krize a deprese, u mladších celkem střízlivé zvládání vlastních aspirací v kontextu nových možností. Internet v rukou inteligentních hledačů fakt a pravdy o okolním světě změnil občanskou informovanost středních vrstev k nepoznání. Cestování a počítačová revoluce otevřely pro mnohé nové horizonty a vytvořily nezávislá, kriticky uvažující neviditelná občanská fóra, která již není možné snadno infiltrovat mocenskou manipulací.
Na příkladu vůdců největších středoevropských
a východoevropských stran se stalo zřejmým to, že základem fungování
stranických struktur, obvykle není přesvědčivost programových proklamací a cílů, ale nezpochybnitelnost vůdcových
činů v souladu se skrytými zájmy nových hospodářských skupin. V rozporu s
následky stranické politiky post-komunističtí lídři (pokud mají oporu v bývalé
nomenklatuře) po dlouhá léta působí nikterak neotřeseni a nezměněni. Vždyť pád vůdce by znamenal zkázu pro
všechny loajální členy a souputniky. Častá prohra z hlediska obsahu
programových cílů a proklamovaného étosu bývá obvykle zachráněna novými
kampaněmi, mediálními tahy, skrytými mocenskými dohodami s údajnými protivníky
apod.
Výsledkem je rostoucí skepse a frustrace na straně širokých vrstev občanů, kteří jsou nakonec odkázáni na svůj vlastní rozum. Posledním kapitálem, který se stává předmětem agenturně vedených útoků, je důvěryhodnost. Ukázalo se totiž, že cestu k materiální prosperitě uzavírají faktory nemateriální povahy, protože po velkém vzepětí touhy po důstojnějším životě lidé nevědí komu, respektive čemu doopravdy věřit. Post-sovětský způsob vybírání výpalného za „ochranu“ nebo-li existence systému „kryša“ nejlépe ilustruje brutalizaci společenských vztahů. Ve střední Evropě, kde klientelismus a vzájemné krytí po linii ekonomika - politika - orgány činné v trestním řízení probíhá přece jen v zastřenější a méně bezostyšné podobě, není situace v principu lepší. Respekt k morálním principům a k logice kulturně dějinného vývoje vlastní země byl v politické refexi ignorován, či nahrazen cynickými teoriemi her a koalic. Dezorientovaným vrstvám se tvrdí, že jejich osobní preference jsou věcí svobodného racionálního rozhodování a že záleží jen na jejich momentálním přání, kterým směrem se bude vývoj ubírat.
Bohudíky moment pravdy nelze utajit ani v takto pojatém vyprázdnění a zkarikování společenského procesu jako celku. Z běžně dostupných publikací předních teoretiků se lze dozvědět, že „vzájemné ovlivňování mezi zájmovými skupinami a jejich představiteli má své výhody, protože snižuje počet konečných rozhodovacích procesů, čímž se překonává problém černého pasažéra. Avšak malý počet rozhodovatelů je také spojen s nevýhodou, protože umožňuje monopolistické praktiky na nedokonalém trhu a tím pokřivuje výsledek. Naštěstí pravidelně opakované volby poskytují příležitost pro změnu...“ Autory jsou Američané, kteří jistě na aplikaci svých vývodů ve střední a východní Evropě neaspirovali a o historii české opo-doho-smlouvy nic nevědí.3) Ve střední a východní Evropě, kde byly před půl stoletím zlikvidovány celé kategorie kvalitních podnikatelů, obchodníků, bankéřů, právníků, rolníků, stojí problém zcela evidentně jinak. Primát politického před ekonomickým se ukázal například v České republice ve své nahotě tehdy, když již nebylo možné zastřít potíže drobných a středních podnikatelů, kterým byla odpírána možnost úvěrů či zbytečné ožebračení téměř již dvou milionů drobných střadatelů a zemědělských restituentů. Stalo se zřejmým, že jednostranně materialistická orientace skončí u nutnosti začít od činitelů morálně-duchovní, respektive kulturně-politické povahy. Stát musí poskytovat jak ochranu svobodě, tak spravedlnosti. Redukce politiky na ekonomiku se ukázala být jen jednou z variant marxistické teorie o primátu základny a druhořadosti takzvané nadstavby.
Poznámky:
1) C. Warren Hollister, red., Landmarks of the Western Heritage, nakl. Alfred A. Knopf, New York 1973, str. 240 - 241.
2) Hannah Arendtová, Původ totalitarismu, nakl. OIKÚMENÉ, Praha 1996, str. 402.
3) R. Musgrave, P. Musgraveová, Veřejné finance, nakl. Management Press, Praha 1994, str. 90.
Tento článek byl publikován v č. 98, roč. 2000, str. 121-125, revue Střední Evropa.