Pokus o vyrovnání se s evropskými standardy (příklad České republiky)

Alena Hromádková

ing. Alena Hromádková, učí na FSV UK. V letech 1991 - 1992 byla mluvčí Charty 77. Poslední článek, který jsme od této autorky v revue Střední Evropa publikovali, byl Od třídního boje k teorii her (2000, č. 98).

V Curychu se ve dnech 22. - 23. července 2000 konala konference o problémech evropské integrace pod názvem Od sankcí proti Rakousku ke konferenci EU v Nice. Byla svolána z iniciativy občanského sdružení Odvaha k zaujmutí etického postoje a redakce švýcarského týdeníku Zeit Fragen. Šlo o dobu krátce poté, co Joschka Fisher vyhlásil svoji vizi jednotného evropského státu s jedním prezidentem, parlamentem (kde by zastoupení reprezentovalo velikost a sílu každé jednotlivé země) a s jednou centrální vládou. Tato představa, k níž se připojil i francouzský prezident Chirac, vyvolává v řadě zemí silný odpor, protože je vnímána jako vítězství socialistického centralismu v nové podobě a jako ohrožení pro malé země.

Nicméně s ohledem na vývoj v Rusku nebylo pro mě těžké na této konferenci vysvětlit, že střední Evropa má zase jen omezenou možnost volby mezi dvěma zly: buď čelit Putinově vládě silné ruky či praktikám bruselských byrokratů. To prvé přináší jen rizika bez výhod (výjimkou jsou zájmy komunistů), to druhé rizika s řadou výhod, hlavně bezpečnostního a právního charakteru.

Jedním z hlavních závěrů panelových diskusí bylo konstatování zhoubnosti neoliberálních řešení všude tam, kde je v krizi starý ústavní liberalismus (či kde neexistuje, respektive se ho nepodařilo obnovit), a dále shoda o tom, že je nutno pracovat pro evropskou integraci, ale v duchu tradiční pravicové politiky prosazování prosperity založené na morálce a právu.

Na této konferenci jsem uvedla, že dnes události konce roku 1989 politicky uvažující veřejnost České republiky vnímá převážně jako dlouho připravovanou transformaci totální politické moci komunistické nomenklatury v nepřímou moc hospodářskou. Údajně pravicová politika V. Klause se dostala do těžké krize již v roce 1993. Neoliberální základ tzv. společenské transformace V. Klaus zredukoval na otázku privatizace státního (do roku 1948 převážně soukromého majetku). Tento proces proběhl hlavně v podobě kupónové privatizace, která byla nejen politicky obratným způsobem, jak získat podporu širokých vrstev, ale i hospodářským debaklem. Nevěnovala se dostatečná pozornost tvorbě kapitálu či právnímu rámci nových proměn. Legislativa systémově umožňovala neuvěřitelné bankovní podvody a soustavné prohospodařování velkých majetků. Tyto jevy jsou zřejmé z pádu řady velkých bank, investičních fondů a nepřehlednosti operací na kapitálovém trhu. V. Klaus řadou manipulací nedovolil ani veřejné, ani odborné diskuse o efektivnosti svého „neoliberálního“ postupu. V podstatě šlo o převody státního majetku za směšně nízké ceny na předem vytypované skupiny buď vysoké nebo, částečně, střední komunistické nomenklatury, doplněné o nově organizované skupiny složené často z mafiánských podnikatelů.

Teprve nedávný překvapivý krok pružnějších sociálnědemokratických politiků, který vedl ke konci třetí největší banky IPB (většinový vlastník Nomura) ukázal na existenci určitých procesů. Provázanost hospodářských kruhů, respektive vztah mezi způsoby úvěrování a podporou strany V. Klause (ODS) a zčásti i sociální demokracie samotné měla a má povahu mocenského kartelu. I méně informovaná veřejnost začíná chápat, že celý systém byl a je založen na bezprecedentní, systémově a plošně pojaté korupci.

Drobný a střední podnikatelský stav záměrně nedostával patřičnou úvěrovou a daňovou podporu, a v regionech tak mnoho lidí přišlo o veškeré životní úspory a elán, protože jejich pokus o obnovu soukromého sektoru neměl šanci. Většina občanů zároveň ztratila schopnost rozlišovat mezi politikařením a politikou.

Vývoj na politické scéně po roce 1989

Tzv. sametová revoluce byla psychologicky velmi dobře pojatým a zvládnutým projektem. Zatímco disidenti, umělci a studenti „bojovali“ a vítězili nad dávno odepsanými promoskevskými aparátníky, vlastní scénář hospodářských a politických změn byl koncipován a dokončován v instituci s názvem Prognostický ústav. Tam byla zformulována česká verze neoliberální doktríny a strategie zakládání tzv. Občanských fór. Všechna tato uskupení zakládali nejen slušní občané, lidé pozoruhodné kázně a produktivní morálky, ale i předem připravení agenti tajné policie či předčasně penzionovaní vojáci. Představitelé hnutí Charta 77, obvykle bývalí reformní komunisté či levicově zaměření liberálové, byli brzy zdiskreditováni díky své neschopnosti vytvořit nějakou stabilní strukturu. Výjimkou byla - vedle V. Klause a jeho ODS - malá pravicová strana ODA konzervativně liberálního zaměření. Ta po sérii úspěšných politických kroků (prosadila aspoň částečnou restituci komunisty zkonfiskovaných majetků, obnovu řady ústavních principů) byla kontaminovaná a skončila v nesplatitelných dluzích.

Po volbách v roce 1996 kromě dvou tzv. občanských stran (ODS a ODA) pokračovala v existenci silná a finančně zajištěná komunistická strana, lidová strana (jež aspiruje na obnovu křesťansko demokratické politiky) a nově obnovená sociální demokracie. V. Klaus tehdy ztratil téměř 3 % hlasů, jež mu v podstatě odebrala pravicově, ústavně-právně výrazně vyprofilovaná menší mimoparlamentní strana (DEU), která vznikla až v roce 1994 v reakci na narůstající korupci a tzv. tunelování domácích zdrojů do zahraničí. Vláda V. Klause se tak stala menšinovou. Po sérii finančních skandálů a rozporech s koaličními partnery byly vypsány předčasné volby v roce 1998. Po nich se s nepatrnou většinou dostala k moci sociální demokracie na čele s M. Zemanem. Obě velké strany podepsaly dohodu o spolupráci, kterou odmítají označovat jako koaliční. Je to prý dohoda opoziční (či podle politického folkloru dohoda o rozdělení pozic ve státním aparátu ). Někteří ministři a sociálně demokratičtí odborníci, zřejmě pod tlakem této absurdní situace, přistoupili k mnohaměsíční přípravě prodeje IPB, jež byla do června tohoto roku finanční základnou nepřehledného řetězce financování vybraných podniků, stranických kruhů a médií (především TV NOVA a Prima).

Vznik DEU je významný tím, že šlo o stranu založenou z iniciativy bývalých politických vězňů a dalších obětí stalinismu, respektive jejich potomků. Je to experiment dělaný bez peněz a v těžkých střetech s agresivní deziformační kampaní, nejhorší od dob založení Charty 77. Hlavního účelu však bylo dosaženo. Díky houževnatosti starých, politicky a sociálně nejpostiženějších několika set lidí a díky narůstajícím hospodářským problémům V. Klaus musel nakonec opustit exekutivu a ODS se rozštěpila (vznikla Unie svobody). Do médií se podařilo dostat některé principiální otázky státoprávních a ústavněprávních garancí praktické politiky a ekonomiky (například problém nedostatečného dozoru nad bankami, investičními fondy, netransparentnost operací kapitálového trhu), špatné kvality legislativního procesu, výkonu soudní moci atd.

Nutnost explicitní spolupráce V. Klause a údajného sociálnědemokratického protipólu M. Zemana vyjevila již dávno pociťovaný fakt, že značná část politických konfliktů byla předstíraná. Proto je poslední vývoj kolem IPB považován z hlediska mocenských zápasů za poněkud nejasný, protože poškozuje i právě vládnoucí ČSSD. Podobně lze vnímat zápas o přijetí nového volebního zákona. Obě strany v něm prosadily takové posílení většinových prvků, že již nikdo není na pochybách o tom, že jde o porušení Ústavy, která obsahuje princip proporčního systému a požadavek záruk volné soutěže politických stran. Zákon byl přijat o jediný hlas a ve svých důsledcích oslabuje menší strany až k jejich možné naprosté likvidaci. Jenže zrovna tak může vyřídit stále vládnoucí sociální demokracii. Tyto umělé tahy a primitivní remodelace politické scény probíhají naštěstí dost překotně. Mnohým občanům došlo, že po vládě jedné strany může být nastolen systém totality dvou kooperujících politických stran, jejichž základní zájmy jsou identické. To znamená, ničím nerušená vláda dvou stran, reprezentujících zčásti zájmy bývalé vysoké nomenklatury (ODS V. Klause ) a bývalé střední komunistické nomenklatury (sociální demokracie M. Zemana). Černý pasažér vzadu, komunisté, by z takové polarity v dlouhodobé perspektivě získali a jejich návrat k moci by se mohl opět odehrát tak „ústavně a demokraticky“, jako tomu bylo v roce 1948. V. Havel nový volební zákon (a vývoj s ním implicitně spjatý) odmítá a zákon vetoval. Věcí se bude zabývat Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že se v roce 1998 zformovala třetí politická síla, tzv. Čtyřkoalice, existuje zde naděje na určitou politickou pluralitu.

Občanské postoje a vztah k politice

V české společnosti v průběhu druhé poloviny 20. století došlo k posunu od národně liberální politiky k politice národně socialistické. Češi jsou - na rozdíl například od Poláků - věkově starší, liberálnější a sekularizovanější. Jen Morava je i nadále silně katolická, s malými protestanskými enklávami. Díky odlišné demografické a vzdělanostní struktuře silněji přetrvává povědomí hodnot, jako jsou právní stát, poctivá průmyslová kultura reprezentovaná před válkou firmami Škoda, Baťa, Poldi apod. Podobně doznívá hrdost na bezúhonnost českého bankovnictví, pojišťovnictví, zdravotnictví a školství v dobách první republiky. V součastnosti jedním z velkých omylů sociálně demokratického ministerstva školství je jeho snaha opět zrušit soukromá osmiletá gymnázia, jež byla po roce 1989 pod tlakem veřejnosti téměř okamžitě založena. Úcta ke kultuře (včetně technické) a vyššímu vzdělání je jeden z nejpozitivnějších rysů české společnosti. Podobně, jako je tomu s vůlí zakládat nevládní, neziskové společnosti a charitativní instituce všeho druhu (je jich opět kolem čtyřiceti tisíc jako před válkou).

Přesto postupný rozklad veřejného pořádku a často uměle iniciované konflikty vedou část veřejnosti k depresivnímu názoru, že „za komunistů“ bylo lépe. Jenže ono to v řadě ohledů vypadá dále jako „za komunistů“, protože občanská společnost je i nadále slabá a neschopná výraznějšího politického sebeprosazení. Na podzim tohoto roku konečně dojde k určité decentralizaci moci - proběhnou volby do regionálních samospráv. Jde o vývoj, jemuž V. Klaus dlouho kladl houževnatý odpor, stejně jako kdysi restitucím a zákonu o státní službě. Bohužel existuje riziko, že se prosadí hlavně komunisté, a to tam, kde je vysoká nezaměstnanost (opět v oblastech bývalých Sudet, kde místy činí až 20 %). Problém totiž spočívá v tom, že mají statisíce organizačně erudovaných a disciplinovaných kádrů, kdežto z řad nekomunistů vstoupilo do aktivní politiky po roce 1989 sotva třicet, nanejvýše čtyřicet tisíc občanů. Politická soutěž je i nadále asymetrická a děje se ve prospěch starých rutinérů moci.

Strategický význam Českých zemí - s ohledem na vývoj v Rusku a na Ukrajině - poroste. Češi se tam díky mnohaleté technické spolupráci těší respektu a vývoj v České republice je demokraty v zemích bývalého Sovětského svazu považován za modelový a hodný následování. Proto jsou manipulace s veřejným míněním, politickými stranami a obnovou soukromého bankovního a hospodářského sektoru předmětem obav a reflexí ve více zemích. Recidivy komunistických praktik by se měly střední Evropě vyhnout, protože jinak by její šance na návrat do normálních poměrů byly malé. Proto bude zapotřebí širší mezinárodní diskuse ve všech středoevropských a východoevropských zemích, jež se připravují na vstup do Evropské unie.

Text byl zpracován na základě přednášky, kterou měla autorka na výše uvedené curyššské konferenci.

Text byl publikován v č. 101, roč. 2000, str. 80-84, revue Střední Evropa.