(Diskuse Kamila Kosturika s nezávislou kandidátkou za konzervativní stranu Alenou Hromádkovou)
Kamil Kosturik: Jak vidíte dnešní EU?
Alena Hromádková: Evropská unie se vyvíjí přes půl století a
je propojena řadou dobře fungujících hospodářských, kulturních a politických
svazků. Velký „motor integrace“ Německo se ale v nedávné minulosti dostalo
do vážných potíží. Více než bilion DM, investovaných do nových zemí (bývalé
NDR), nepřinesl očekávaný přínos, ale naopak uspíšil dlouho očekávanou krizi
tzv. sociálního státu. Francie rovněž ztratila část své konkurenceschopnosti
vycházením vstříc nerealistickým požadavkům části svých občanů – například
snížení pracovního týdne na pouhých pětatřicet hodin týdně znamená ve svých důsledcích
další zvýšení nezaměstnanosti a celkové ochuzení země.
Příkladů ztráty původní síly a dynamiky je více –
proto je nutno ocenit vůli pomoci deseti budoucím členům, z nichž sedm
těžce zápasí s dědictvím totalitních režimů.
K. K.: Jenže tato vůle není příliš zjevná. Naopak,
mnohé velké země EU nechtějí navýšit stávající rozpočet Unie, zhruba ve výši
100 miliard euro, kvůli rozšíření. Tím pochopitelně vzniknou problémy pro nové
členské země, které nebudou moci očekávat nějakou výraznější pomoc. Myslíte tedy,
že s rozšířením vzniknou pro EU problémy?
A. H.: Určitě vzniknou. Zamysleme se jen nad způsobem a
provedením příprav pro vstup. V první polovině devadesátých let nebylo
učiněno téměř nic, byť jen v rovině osvěty, podobné tomu, co bylo na
Západě vykonáno hned po konci druhé světové války. Patnáct let poté byly
Francie a Německo bohatými, smířenými a spolupracujícími státy, které sice měly
stále problémy, ale byly otevřené směrem na malé země, a iniciovaly další a
další přijetí. My přinášíme odlišné právní prostředí, případy soustavně a
systémově prováděné korupce a těžko odhadnutelné reakce málo informovaných a
vystrašených občanů. Jenže cena za mír byla a je vysoká. Buď budeme mít potíže
s bruselskými úředníky anebo s východoevropskými mafiány. Nechceme-li být
svědky další expanze organizovaného zločinu, musíme přijmout zkušenosti a
metody ze zemí, kde vláda zákona již dlouhá desetiletí není žádným problémem.
Nic není zadarmo – a toho, co můžeme nabídnout Evropě, zase tolik není.
K. K.: Neobáváte se však toho, že budou – díky těmto
problémům – nadále posilovat v nových členských zemích politické síly,
které jsou negativně zaměřeny vůči pokračující evropské integraci? Podívejme se
jen na výsledky voleb v některých těchto zemích nebo na průzkumy veřejného
mínění. Slovenským prezidentem byl zvolen člověk, který je velmi kriticky
zaměřen vůči Unii – v jednom ze svých prvních vyjádření po volbě uvedl, že
se chce orientovat mnohem víc na Rusko – a za ním stojí druhá nejoblíbenější
strana v zemi, která sdílí podobné názory. V Polsku je velmi
populární strana protiunijního populisty Leppera atd.
A. H.: Tato obava je na místě. Především se oproti běžným
očekáváním domnívám, že v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu hodně
míst získají strany, které se nepřidruží k dosavadní nejsilnější frakci
Evropské lidové strany-Evropských demokratů, že tudíž nebude posílen hlavní
proud evropské pravice či politického středu. Pak se teprve může sjednocená
Evropa stát socialistickým společenstvím, které bude aspirovat na podstatné
rozšíření centrálních regulací na všechny možné oblasti. Ještě horší variantou
je pak možnost, že posílí postkomunistické nebo populistické síly zaměřené
proti evropské integraci jako takové. Ty pak mohou vyvolávat vážné problémy při
projednávání řady klíčových otázek.
K. K.: Co říkáte ideji, že evropská ústava má projít
v jednotlivých zemích lidovými referendy? V posledních dnech se takto
vyjádřil britský premiér Tony Blair a k němu se pravděpodobně přidají i
další politické špičky v Evropě, jak to například vzápětí učinili někteří
představitelé bavorské CSU. Neohrozí to přijetí evropské ústavní smlouvy, která
bude s největší pravděpodobností přijata představiteli starých a nových
členských zemí?
A. H.: Předem musím říct, že se také domnívám, že evropská
ústava by měla projít lidovými referendy. Je to správné z principu a pouhé
politicko-taktické ohledy jsou zavádějící. Ústava bude znamenat natolik
závažnou změnu v životě celé Evropské unie, která se například stane
poprvé jedním právním subjektem, že by měli mít všichni občané právo se
k ní vyjádřit. Aby pak také nikdo nemohl říct, že byla „upečena“ za zády
Evropanů nějakými neprůhlednými politickými silami. Co se týká samotné ústavy,
nemám na ni jednoznačně pozitivní ani negativní názor. Domnívám se, že je
mnohem více přijímána kvůli obavám z nadcházejícího rozšíření a
z politické nestability nově přicházejících zemí. Musíme si uvědomit, že
toto dnešní rozšíření je nejzávažnější rozšíření v dějinách evropské
integrace, protože jsou v něm zastoupeny v naprosté většině země,
které mají za sebou dlouhá desetiletí v totalitních systémech a většinou
se doposud nevyrovnaly s touto svou neblahou minulostí. Především bych
chtěla zdůraznit ten fakt, že oddanost demokracii a politice lidských práv nemá
v postkomunistických státech žádnou dlouhou tradici a je opakovaně
z různých míst zpochybňována.
K. K.: Podle našeho názoru se otázka českého vstupu do Unie
příliš redukuje na aspekty hospodářské a finanční a málo se uvádějí jiné
aspekty, obsažené ve výroku Písma svatého, že nejen chlebem živ je člověk. Co
jiného můžeme očekávat od Unie vedle vyspělého právního prostředí, o němž jste
se zmínila v úvodu naší diskuse?
A. H.: Z mého hlediska jde především o problematiku
možností vzdělávání, které Evropská unie otevírá pro dnešní a budoucí mladé
občany České republiky. Ty možnosti jsou skutečně obrovské a dá se říct, že
sjednocená Evropa se naplní až tehdy, když bude „kontinentem vzdělanosti“.
Vzdělanost je pramenem všeho bohatství, jak duševního, tak materiálního. Moderní
ekonomika se absolutně neobejde bez dlouho a dobře připravovaných lidí.
Hospodářství postavené na málo kvalifikované a málo vzdělané pracovní síle nemá
vůbec žádnou budoucnost. Může být v nejlepším případě jen služkou
vyspělých ekonomik. A v takovém postavení bychom se určitě nechtěli
ocitnout.
K. K.: Jak byste tedy vysvětlila svůj přínos –
v případě zvolení do EU na kandidátce Konzervativní strany?
A. H.: Mnoho lidí jistě zná moji mnohaletou odbornou i
politickou činnost jak před rokem 1989, tak po něm. Původním vzděláním jsem
ekonom, ale přešla jsem na sociologii vzdělání a vždy pracovala pro modernizaci
a rozvoj výuky u nás, hlavně na vysokoškolské úrovni. Vyrovnat se více či méně
vyspělým evropským zemím nebude snadné. Evropská integrace není záležitostí
pouhého sjednocování nějakých právních či jen organizačně-technických norem,
ale především integrací hodnot. To znamená například osvojit si určité postoje
jako úctu k zákonům na jedné straně a vygenerovat kompetentní a morálně
kvalitní politické elity na straně druhé, které změní politickou kulturu u nás.
To by se nepochybně projevilo i na naší kulturní, sociální a hospodářské
situaci. V dnešním světě je všechno propojeno, politika, kultura,
ekonomika, a nelze již tyto věci oddělovat. Velké změny se dají zavádět jen
v této provázanosti a v součinnosti milionů občanů.
Situace je vážná a čas na nezávazné populistické
recese a taškařice, jak to předvádějí různé naše „strany“, není. Mám pocit, že
se mnozí lidé chtějí udržet na politickém výsluní, ať to stojí, co to stojí.
Všimněte si, že už téměř nikdo nepoužívá pojem obecného nebo společného dobra!
Je proto potřeba mít vizi žádoucího budoucího vývoje a nepodléhat momentálním
náladám a obavám, které si většinou s sebou neseme ještě z komunismu. Chci
pracovat hlavně na propojování různých programů sloužících studentům a učitelům
i na středoškolské úrovni a v rámci učňovského školství či celoživotního
vzdělávání dospělých, a tak napříč všemi oblastmi společenského života přispět
ke zvýšení naší celkové kultury a důvěryhodnosti. Otázky další – vyrovnání se
s minulostí, péče o nemocnou krajinu, místní rozvoj, změna právního
povědomí a prostředí, atd. s tím vším souvisejí. Zkrátka chci se znovu
pokusit zhodnotit své dosavadní odborné a politické zkušenosti.