Konzervativní strana vychází ze všeobecného poznání a souhlasu, že současný penzijní systém je nezbytné reformovat a že tato reforma musí mít podporu napříč společností i politickým spektrem. Konzervativní strana navrhuje reformu penzijního systému, která spěje k systému založeném na vícezdrojovém financování penzí. První zdroj (pilíř) vidíme v pokračujícím, ale minimalizovaném, státním průběžném financování, druhý zdroj (pilíř) shledáváme v povinném spoření do státního důchodového fondu, alternativně do některého z omezeného počtu soukromě spravovaných fondů, a konečně za třetí zdroj (pilíř) považujeme již dnes existující plně komerční dobrovolné penzijní připojištění.
Cílový stav, ke kterému má reforma dospět, musí brát v potaz dlouhodobou ufinancovatelnost systému. Dále je třeba brát zřetel na potřebnou míru mezigenerační a mezipříjmové solidarity, ale na druhé straně je nezbytné účinně motivovat občany k zabezpečování se vlastními silami.
Hlavní rizika, kterým čelí penzijní systém, jsou dvě: riziko nepříznivého demografického vývoje a riziko tržní (např. ekonomická krize). Je proto rozumné rozložit riziko a reformovat systém takovým směrem, aby v případě naplnění jednoho rizika systém nezkrachoval a opřel se o složku, která je vůči právě tomu riziku odolnější. Přitom riziko nepříznivého demografického vývoje se již naplňuje.
Nelze pominout fakt, že přechod od jednoho systému k jinému, tedy reforma, je sice nutný, ale také krátkodobě velmi nákladný. Makroekonomická otázka jeho financování je komplikovaná všude, kde byla nalezena odvaha k reformním krokům, ale je stále tím obtížnější, čím déle se tyto kroky odkládají.
Konzervativní strana tedy navrhuje systém, který:
- prostřednictvím vícezdrojového financování rozkládá rizika, zejména riziko tržní a riziko nepříznivého demografického vývoje;
- snižuje možnosti politických reprezentací manipulovat se systémem z různých populistických pohnutek;
- zvyšuje celkovou míru úspor obyvatelstva a tím dává předpoklady pro budoucí rychlejší hospodářský rozvoj země;
- udržuje rozumnou míru mezipříjmové a mezigenerační solidarity;
- se nedotkne současných důchodců ani těch občanů, kteří jsou dnes v předdůchodovém věku;
- garantuje všem občanům ve středním věku část jejich budoucí penze, která odpovídá již odpracovaným rokům;
- je složen z pokračujícího průběžného financování, z kterého poplyne minimální, dávkově definovaný, starobní důchod, stejný pro všechny občany bez rozdílu;
- zvyšuje vliv zásluhovosti a to prostřednictvím státního fondu a malého počtu konkurenčních fondů soukromě spravovaných, z kterých poplyne na odvodech závislý, příspěvkově definovaný, starobní důchod;
- plně respektuje existující dobrovolné zabezpečení občanů – tzv. 3. pilíř – a chápe jej jako výraz odpovědnosti, kterou za sebe občané přebírají;
- krátkodobě odkryje vysoký existující implicitní dluh – vyžaduje proto značné zdroje pro reformní období, zejména v jeho prvních letech (ideálně jsou to zdroje z dosud nezprivatizovaného státního majetku);
- dlouhodobě zvýší starobní důchody, strukturálně sníží podíl mandatorních (ze zákona vyplývajících) výdajů na výdajích státního rozpočtu a celkově stabilizuje rozhodující oblast sociálního zabezpečení.
K provedení reformy, směřující k takovému systému, navrhuje Konzervativní strana následující kroky:
1. Převedení veškerých mzdových nákladů zaměstnavatelů přímo do hrubé mzdy zaměstnanců (viz návrh Konzervativní strany „Plán konsolidace veřejných financí v ČR“).
2. Udržení průběžně financovaného státního pilíře (dále jen 1. pilíř), z kterého poplyne garantovaný minimální důchod stejný pro všechny občany. Do 1. pilíře směřovat asi 5% z hrubých mezd (počítáno ze základu již po úpravě – viz bod 1), v případě občanů ve věku 55 let a starších asi 15% z hrubých mezd.
3. Do 1. pilíře směrovat veškeré volné zdroje (z privatizace apod.), neboť odtud bude samotná reforma fakticky financována.
4. Pro výplatu penze z 1. pilíře stanovit podmínky obdobné jako jsou zakotveny v dnešním systému (důchodový věk, odpracované roky). Zachovat zohlednění počtu dětí u žen.
5. Z 1. pilíře garantovat:
a) současným důchodcům jejich stávající penze;
b) občanům ve věku 55 let a starším penze vypočtené podle stávajícího systému;
c) občanům ve věku V mezi 30 a 55 lety garantovat penzi v korunové měsíční výši asi
2700 + (P – 2700) * (V – 30) / 25 ,
kde P je měsíční penze vypočtená dle stávajícího systému – přičemž je nutné zohlednit např. studium nebo případnou nedávnou mateřskou dovolenou (která při dnešním výpočtu prakticky nehraje roli, neboť v letech, z kterých se dnes penze počítá, se většinou mateřská dovolená nečerpá);
d) občanům ve věku 30 let a mladším minimální penzi ve výši asi 2 700,- Kč měsíčně.
6. Zřídit státní sociální pojišťovnu, fungující na principu individuálních účtů, buďto pomyslných (NDC), ale raději skutečných s technickými rezervami. Do této pojišťovny směrovat u všech občanů do 55 let asi 10% z hrubých mezd, v případě občanů ve věku 55 let a starších 0%. Tento odvod však realizovat pouze do pětinásobku průměrné mzdy. Tyto prostředky budou na účtech zhodnocovány v souladu s ekonomickým výkonem státu. Navíc stát poskytne ženám za každé narozené dítě pravidelný příspěvek na pojistný účet ve výši 1% z hrubé mzdy.
7. Umožnit vznik několika málo konkurenčních soukromě spravovaných penzijních fondů a přísně je kontrolovat. Přizpůsobit právní rámec s důrazem na sankce, uzákonit přísné podmínky pro investování volných prostředků zejména s ohledem na bezpečnost, rentabilitu, likviditu a diverzifikaci. Do těchto fondů alternativně směřovat v bodu 6 zmíněných 10% z hrubých mezd (shora omezených pětinásobkem jak bylo zmíněno) – podle rozhodnutí každého občana. Samozřejmě též umožnit občanům přechod mezi fondy včetně návratu k státní sociální pojišťovně.
8. Ze státní sociální pojišťovny a soukromě spravovaných penzijních fondů (dále jen 2. pilíř) vyplácet následně zhodnocené doživotní příspěvkově definované penze vypočtené prostřednictvím pojistně matematických principů.
9. Jako 3. pilíř samozřejmě respektovat současnou možnost dobrovolného komerčního penzijního připojištění a životního pojištění.
Konzervativní strana si je přitom vědoma, že velké množství podstatných údajů, na nichž je nezbytné konkrétní reformní kroky a jejich míru založit, nemá k disposici – stejně jako prostředky k detailnímu zpracování reformy. Jsme však přesvědčeni, že předložený návrh je zcela relevantní a předstupujeme s ním s plnou vážností před veřejnost.
Vycházíme ze všeobecného poznání a souhlasu, že současný penzijní systém je nezbytné reformovat a že tato reforma musí mít podporu napříč společností i politickým spektrem. Shledáváme přitom, že návrh, který by byl přijatelný pro většinu občanů a jejich politické reprezentace, v této chvíli neexistuje.
Návrhy přicházející od liberálů pracují zejména s dobrovolností občana se na stáří zabezpečit – reflektují sice nebezpečí, že to někteří občané neudělají, ale odmítají připustit nepřipravenost naší společnosti na tvrdý postoj vůči takto k sobě neodpovědným lidem. Chvályhodně se snaží o minimalisaci přerozdělování (a tím se úspěšně utkávají s demografickým vývojem), ale nevidí, že současnou výši odvodů na starobní penze dnes prakticky snížit nelze (pokud nehodláme riskovat krach celého systému a to ve velmi krátké době). Konečně argumentují nemožností omezit svobodu člověka a nutit jej povinně odevzdat část svých peněz nějaké soukromé instituci. Odpovědí je, že nejde o to vytáhnout z kapes občanů další peníze, ale efektivně pracovat s těmi, které jsou pro jakýkoli systém tak jako tak nezbytné.
Návrhy přicházející od socialistů automaticky počítají s pokračující dominantní úlohou státu a stávající způsob financování penzí prakticky nemění. Navrhovanou kosmetickou změnou (zejména jde o změnu způsobu výpočtu penzí), která přes svoji kosmetičnost vyžaduje značné náklady, nijak zásadně nečelí pokračujícím nepříznivým trendům demografického vývoje. Naivně předpokládají, že pouhou úpravou parametrů nebo virtuální hrou s čísly mohou donekonečna čelit zhoršujícímu se poměru počtů občanů v produktivním a postproduktivním věku. Nezbývá než konstatovat, že to jistě možné je, ale jen za takových podmínek, jakou je např. nastavení věku odchodu do důchodu na mez, které se většina občanů nedožije. Přitom se nezdá, že by se pracovalo na postupném přibližování obou názorů.
Odborné veřejnosti je zřejmé, že provést všeobecně přijatelnou (ale stále dostatečně razantní) reformu je nezbytné, neboť z hlediska její nutné dlouhodobosti je vyloučeno, aby se její koncepce měnila každé volební období podle představ momentálního vítěze. Je ale naléhavě nutné, aby tento pohled přijali také politici a občané.
Cílový stav, ke kterému má reforma dospět, musí brát v potaz dlouhodobou finanční stabilitu systému: dluh, který případně bude vytvářen coby vnitřní vlastnost systému, musí být případným zvýšením důchodového pojistného do 1. pilíře pro občany v produktivním věku zvládnutelný, aniž by to pro ně znamenalo nadměrnou zátěž a podvazovalo jejich ekonomickou aktivitu. Dále je třeba brát zřetel na potřebnou míru mezigenerační a mezipříjmové solidarity, ale na druhé straně je nezbytné účinně motivovat občany k zabezpečování se vlastními silami. V neposlední řadě je možné uvažovat jen o takovém cílovém stavu, ke kterému existuje reálná cesta ze stavu současného; přitom jako reálnou vnímáme takovou cestu, která je na jedné straně finančně stabilní a na druhé straně sociálně únosná (např. závazkům, které má v současném systému stát k stávajícím důchodcům, resp. lidem v těsně předdůchodovém věku, musí být učiněno zadost). Přitom čím později budou skutečné reformní kroky zahájeny, tím se v tomto smyslu velmi zužuje manévrovací prostor.
Nesmí se přitom zapomínat na průvodní jevy reformy, které ji sice provázet nutně nemusejí, ale je v zájmu každého z nás, aby tomu tak bylo. Je to zejména kumulace kapitálu – dočasně volných finančních prostředků, které lze vhodně investovat a tím podpořit celkový hospodářský růst země; ať je již investorem stát či instituce spravovaná soukromě. Druhým takovým žádoucím efektem je snížení vlivu stávající (nejen této, ale každé) politické reprezentace na sociální zabezpečení občanů a tím snížení pravděpodobnosti pokusů o různé nebezpečné experimenty či „sociální inženýrství“. I proto, ale zejména pro naprostou přehlednost, která je pro účinné řízení reformy nezbytná, je nutné penzijní systém oddělit od státního rozpočtu – přesněji: je nutné zamezit využití případných přebytků systému pro jiné účely (dotování 1. pilíře penzijního systému ze státního rozpočtu je jistě výjimečně přípustné – probíhá-li zcela transparentně; reforma však musí cílit k minimalizaci takových dotací, resp. výsledný systém by jich měl využívat jen za velmi speciálních podmínek). Dnes, kdy hovoříme o značných dluzích, působí „přebytek“ jistě nevěrohodně – to však neznamená, že je nerozumné se na takovou situaci připravit.
Současná (2003) průměrná hrubá mzda je přibližně 17 100,- Kč měsíčně. K tomu je nutno přičíst i to, co platí „zaměstnavatel za zaměstnance“ a co tedy chybí na výplatních páskách, což v tomto průměrném případě činí asi 6 000,- Kč. Průměrná hodnota práce (neboť tolik musí zaměstnavatel na zaměstnance počítat, když jej najímá) je tedy 23 100,- Kč. Na důchodové zabezpečení je dnes z této hodnoty práce povinně odváděno státu přibližně 19,25%, což činí asi 4 400,- Kč (součet toho, co odvádí zaměstnanec přímo a co „za něj“ odvádí zaměstnavatel). Připomeňme, že z hodnoty práce je kromě toho odváděna částka ve výši asi 16,75%, tj. 3 800,- Kč měsíčně, na nemocenské pojištění a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Úspěchem každé reformy bude, když se tato částka zvedne jen nepatrně. Je třeba přiznat, že nemáme dostatek vstupních informací k tomu, abychom mohli provést detailní výpočty a něco takového na jejich základě slíbit. Předpokládejme ale na okamžik, že se tato částka nezvedne, budujme postupně přijatelný návrh a podívejme se, co který krok bude znamenat. Pohybujme se přitom terminologicky v tzv. třípilířovém systému – 1. průběžné financování (PAYG); 2. povinné spoření do penzijních fondů; 3. dobrovolné připojištění – a ponechme nyní stranou třetí pilíř, který již dnes existuje (snad jen s tou vadou, že finance do něj ukládané nejsou využívány jako dlouhodobá penze, ale „jen” jako výhodné krátkodobé spoření). Váha dobrovolného zabezpečení by měla postupně růst na úkor váhy pilíře státního – a to tak, jak bude přibývat lidí uvědomujících si nutnost převzetí podstatné části odpovědnosti za své zabezpečení. To nutně nemusí znamenat nárůst prostředků přímo ve fondech, ale např. investice do nemovitostí apod.
Zopakujme, že nemocenské pojištění, zdravotní pojištění a dnes odváděný příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nejsou součástí oněch 19,25% z hodnoty práce. Naopak do této částky patří také odvody potřebné k vyplácení jiných než starobních důchodů (invalidní, vdovské, sirotčí,…). Odhadněme, že na systém těchto důchodů postačí 4,25% a pracujme nadále s tím, že povinný odvod na starobní důchody je ve výši 15% z hodnoty práce.
Hlavní rizika, kterým čelí penzijní systém (hovoříme již výhradně o starobních penzích), jsou dvě: riziko nepříznivého demografického vývoje a riziko tržní (např. ekonomická krize). Je proto rozumné rozložit riziko a reformovat systém takovým směrem, aby v případě naplnění jednoho rizika systém nezkrachoval a opřel se o složku, která je vůči právě tomu riziku odolnější. Navrhujeme proto ponechat minimální státní průběžné financování, které je odolné vůči tržnímu riziku (1. pilíř). Předpokládáme přitom tento pilíř jako dávkově definovaný, kdy z něj plyne rovná penze pro každého občana. Výše takového minimálního základu pro každého lze odhadnout (opět zdůrazňujeme – neznáme např. náklady na správu…) s tím, že budeme předpokládat do průběžného pilíře odvod 5% z oněch povinných 15%, tj. z průměrné hodnoty práce asi 1 153,- Kč měsíčně. Z toho by dnes plynula částka – minimální základní důchod asi 2 700,- Kč měsíčně pro každého (v dnešních cenách – je samozřejmě nutné vhodně valorizovat v závislosti na inflaci).
Jedním z navrhovaných reformních kroků je zavedení tzv. NDC systému (notional defined contribution system) – systému pomyslných, fiktivních individuálních účtů. Prostředky na účtech naspořené by pak stát zhodnocoval na základě své prosperity – minimálně však o jistou garantovanou hodnotu, např. 1% nad meziroční inflaci (nebo lépe, odvozenou od průměru úrokové sazby vyhlašované ČNB). Domníváme se, že je to krok správným směrem – je na pomezí 1. a 2. pilíře a jde o tu část systému, která je více odolná vůči demografickému riziku. Je příspěvkově definovaná (kdo více odvede, více dostane) a pracuje na základě pojistně matematických principů. Lze si jistě představit, že ony individuální účty by nebyly pouze fiktivní, ale skutečné – tj. byly by drženy technické rezervy (tím by odolnost vůči demografickému riziku byla zdůrazněna). To, co popisujeme, je státní penzijní fond, do kterého navrhujeme povinný odvod 10% z hodnoty práce. Konečně navrhujeme, aby byla takovému státnímu fondu vytvořena konkurence v několika málo soukromě spravovaných penzijních fondech, kam by mohl alternativně občan povinných 10% uložit v případě, že by se státním fondem nebyl spokojen (fondy musí být přísně kontrolovány; stát je však nesmí záměrně likvidovat – zřizuje si přece takovou konkurenci sám a dobrovolně…). Navrhujeme dále, aby nad roční příjem přesahující pětinásobek ročního průměrného příjmu za uplynulé období již nebyla povinnost se na této části systému podílet (tedy občan s příjmem vyšším bude odvádět dané procento pouze z oné hraniční částky a z přebytku již nebude mít povinnost odvádět nic). Je přitom samozřejmostí, že naspořené peníze jsou majetkem každého občana; lze tedy v případě nespokojenosti změnit fond či vrátit se ke státu a dokud nezačal být vyplácen důchod, jsou naspořené finanční prostředky předmětem dědictví.
Vraťme se na okamžik k bezpečnosti prostředků vložených do soukromě spravovaných fondů. Důvěra v systém, u nás z pochopitelných důvodů zatím velmi nízká, je nejdůležitějším předpokladem pro možný úspěch reformy. Proto je nutné opakovaně zdůrazňovat, že je nezbytné:
a) takové fondy podstatně omezit v možnostech, kam investovat (zejména s ohledem na bezpečnost, rentabilitu, likviditu a diverzifikaci) a to i za cenu nižších výnosů;
b) přijmout právní normu, obsahující možnost okamžitých předběžných opatření (tam, kde by hrozilo nebezpečí z prodlení), vyžadující bezúhonnost (např. uplatnit tzv. lustrační zákon), popř. majetková přiznání a stanovující tvrdé podmínky (jednak s ohledem na možné konflikty zájmů, jednak zamezující tzv. zlatým padákům, které by zde více než kde jinde byly vypláceny z prostředků klientů, atd.) a sankce pro „chybující“ management příslušných fondů;
c) stanovit přísná pravidla pro zajištění fondů;
d) stanovit povinnost fondů často zveřejňovat podrobné informace o hospodaření a maximálně usnadnit svým klientům přístup k těmto informacím – aby měl občan vždy dostatek údajů k rozhodnutí změnit penzijní fond nebo se vrátit k fondu státnímu.
Je zřejmé, že 2. pilíř pracuje na základě pojistně matematických principů. Z nich mimo jiné plyne, že jestliže uvažujeme ženu a muže stejného věku se stejnou naspořenou částkou, bude z této částky plynout muži vyšší měsíční doživotní důchod než ženě. Je tomu tak proto, že ženy se dožívají vyššího věku a tak jim naspořená částka musí postačovat pro delší období. I proto navrhujeme pro ženu kompenzaci ve formě pravidelného měsíčního státního příspěvku do 2. pilíře, a to za každé narozené dítě ve výši asi 1% z její hrubé mzdy (nejvýše však 1% z pětinásobku průměrné hrubé mzdy – analogicky s povinností podílet se na 2. pilíři).
Údaj o věku odchodu do důchodu ztrácí s popsaným systémem svůj dnešní význam a je pouze „referenčním” pro vznik nároku na penzi z 1. pilíře. Ve skutečnosti odchází občan do důchodu tehdy, kdy je přesvědčen, že si dostatečně naspořil (tím se také nuceně nevytlačují z ekonomiky zkušení pracovníci). Dodejme ještě, že nastavení celého systému by mělo respektovat akceptovatelný poměr mezi čistou mzdou a následně pobíranou penzí, ale tento poměr by měl i prostřednictvím třetího pilíře stále více záviset na občanu samotném. Průměrný měsíční starobní důchod je dnes asi 7 100,- Kč. Předpokládáme-li např. muže ve věku 40 let, který půjde do důchodu v 63 letech a po celou tu dobu bude mít průměrný plat, z kterého si bude spořit 10% (uvažujeme pouze 1% zhodnocení – výsledky jsou tudíž v dnešních cenách s oním zhodnocením „nad inflaci“), pak jeho naspořená částka bude po 23 letech činit asi 718 500,- Kč a z ní plynoucí měsíční doživotní penze přibližně 4 900 Kč. Přičteme-li rovný minimální důchod ve výši 2 700,- Kč, obdržíme 7 600 Kč, tj. částku o 7% vyšší, než je současný průměrný důchod (pokud by dotyčný muž pracoval ještě o rok déle, znamenalo by to pro něj zlepšení oproti současnému stavu již o 14%!, tj. pobíral by asi 8 100 Kč měsíčně). Z toho mimo jiné plyne, že pro muže je již věk kolem 40 let tím věkem, od kterého je pro něj jednoznačně výhodné přejít plně na reformovaný systém. Tuto skutečnost ještě podtrhuje to, že stát se ani vůči takovému člověku nemůže zcela zříct závazků, které na sebe již přijal – oněch 15 až 25 (podle situace) odpracovaných let se musí někde odrazit a tak je legitimní, aby bylo z pokračujícího průběžného pilíře (dotovaného z jiných zdrojů) byla garantována minimální penze 2 700,- Kč těm, kteří si „stihnou naspořit“, zatímco těm, kteří již mají část odpracovanou, částku vyšší. Pokud bychom uvažovali, že všem starším 55 let je nutné garantovat státní důchod podle dnes platného systému, ať si již sami budou navíc dobrovolně spořit či nikoli, tedy průměrně 7 100,- Kč měsíčně, a naopak všem mladším 30 let pouze oněch 2 700 Kč,- měsíčně, pak muž ve věku 40 let by měl z 1. pilíře garantováno průměrně asi 4 500,- Kč měsíčně (což plyne z toho, že za každý již odpracovaný rok po věku 30 let navíc by se garance zvýšila průměrně o 176,- Kč měsíčně – tyto garance by byly vydány okamžikem spuštění reformy), a to by znamenalo (dohromady s jeho povinným, pouze jedním procentem zhodnocovaným, spořením), při odchodu do penze ve zmíněných 63 letech, měsíční důchod ve výši asi 9 400,- Kč měsíčně, tj. zvýšení oproti současné průměrné penzi o 32%. Je však nezbytné zopakovat, že se jedná pouze o velmi hrubé odhady – komu a co si bude moci stát dovolit garantovat je otázkou, která se dá skutečně řešit až s podrobnou znalostí potřebných údajů a se zázemím, které má k disposici pouze vláda…
Konečně tedy nelze pominout fakt, že přechod od jednoho systému k jinému, tedy reforma, je sice nutný, ale také krátkodobě velmi nákladný. Makroekonomická otázka jeho financování je komplikovaná všude, kde byla nalezena odvaha k reformním krokům, ale je stále tím obtížnější, čím déle se tyto kroky odkládají. Je-li tedy dnes průměrný měsíční starobní důchod asi 7 100,- Kč, je nezbytné pro cca 1 900 000 současných důchodců průměrně doplnit těchto 4 400,- Kč měsíčně, které činí rozdíl mezi námi odhadnutou minimální, pro všechny stejnou, penzí (která bude hrazena z oněch 5% odváděných z hodnoty práce – zde je tedy zdroj financování jasný) a průměrným důchodem, z jiných zdrojů: nikdo ze zmíněných důchodců nemá v jiných částech systému naspořeno a výplatu důchodů nelze zastavit. To je v prvních letech reformy ročně asi 100 mld. Kč, přičemž tato částka může začít postupně klesat až v okamžiku, kdy do důchodu vstoupí ti, kterým bude z prvního pilíře garantována nižší penze (viz výše), tj. po asi 5 až 10 letech. Nezapomínejme přitom, že částky, které z uvedeného postupu plynou, nejsou ničím jiným, než vyplynutím na povrch toho dluhu, který je již dnes v systému skryt, že státní dluh i tak rok od roku narůstá (přitom nejde prvotně o jeho velikost, ale o jeho využití) a k privatizaci, z níž by bylo možno tento dluh hradit, již mnoho majetku nezbývá. Hrajeme společně o čas.
Závěrem shrňme:
- současný penzijní systém musí být reformován;
- cílový systém musí být dlouhodobě udržitelný a shoda na něm musí být co nejširší;
- přechod ze současného stavu ke stavu cílovému musí být finančně stabilní a sociálně únosný;
- reforma musí být provedena co nejdříve: čím později k ní dojde, tím tvrdší sociální dopady bude mít.
Při tomto vědomí tedy Konzervativní strana navrhuje systém, který:
- prostřednictvím vícezdrojového financování rozkládá rizika, zejména riziko tržní a riziko nepříznivého demografického vývoje;
- snižuje možnosti politických reprezentací manipulovat se systémem z různých populistických pohnutek;
- zvyšuje celkovou míru úspor obyvatelstva a tím dává předpoklady pro budoucí rychlejší hospodářský rozvoj země;
- udržuje rozumnou míru mezipříjmové a mezigenerační solidarity;
- se nedotkne současných důchodců ani těch občanů, kteří jsou dnes v předdůchodovém věku;
- garantuje všem občanům ve středním věku část jejich budoucí penze, která odpovídá již odpracovaným rokům;
- je složen z pokračujícího průběžného financování, z kterého poplyne minimální, dávkově definovaný, starobní důchod, stejný pro všechny občany bez rozdílu;
- zvyšuje vliv zásluhovosti a to prostřednictvím státního fondu a malého počtu konkurenčních fondů soukromě spravovaných, z kterých poplyne na odvodech závislý, příspěvkově definovaný, starobní důchod;
- plně respektuje existující dobrovolné zabezpečení občanů – tzv. 3. pilíř – a chápe jej jako výraz odpovědnosti, kterou za sebe občané přebírají;
- krátkodobě odkryje vysoký existující implicitní dluh – vyžaduje proto značné zdroje pro reformní období, zejména v jeho prvních letech (ideálně jsou to zdroje z dosud nezprivatizovaného státního majetku);
- dlouhodobě zvýší starobní důchody, strukturálně sníží podíl mandatorních (ze zákona vyplývajících) výdajů na výdajích státního rozpočtu a celkově stabilizuje rozhodující oblast sociálního zabezpečení.
Konzervativní strana si je přitom vědoma, že velké množství podstatných údajů, na nichž je nezbytné konkrétní reformní kroky a jejich míru založit, nemá k disposici – stejně jako prostředky k detailnímu zpracování reformy. Jsme však přesvědčeni, že předložený návrh je zcela relevantní a předstupujeme s ním s plnou vážností před veřejnost.