Reforma penzijního systému není pouze jedním z mnoha nutných zásahů do národního hospodářství České republiky. Strana konzervativní smlouvy je přesvědčena, že jde o zásah klíčový - zejména co do objemu financí (stovky mld. Kč) a možnosti akumulovat kapitál a tím významně přispět k akceleraci hospodářského růstu (zvýší se celková míra úspor, které jsou motorem ekonomiky). Nastartování reformy penzijního systému však vyžaduje a samotná reforma determinuje nejen změny ekonomické, ale podstatnou část změn sociálních a legislativních a tím reforma fakticky určuje další směřování celého státu. Tyto jednotlivé změny lze samozřejmě nahlížet samostatně, zastřešující myšlenka reformy penzijního systému jim však dává celkový smysl.

Reforma penzijního systému je sama o sobě nezbytná, neboť systém průběženého financování se nezadržitelně přibližuje k okamžiku své neudržitelnosti (v roce 1980 pracovalo na jednu penzi přibližně 3,592 ekonomicky aktivních občanu, v roce 1998 již pouze 2,583 a tento trend stále pokračuje). Děje se tak díky demografickému vývoji, tedy dlouhodobému zvyšování podílu občanů pobírajících penzi k populaci v ekonomicky aktivním věku. Mimo ekonomické aspekty má reforma vliv např. na vyšší motivaci být v ekonomicky aktivním věku zaměstnán. To lze též podpořit vyšší diferenciací mezi minimální mzdou a podporou v nezaměstnanosti. Dále nelze opominout kroky, které je třeba učinit před nastartováním samotné reformy. Patří mezi ně legislativní vymezení licencovaných penzijních fondů, zvýšení celkové důvěryhodnosti ekonomického prostřední (směrem k reformě je třeba zejména zajistit bezúhonnost osob participujících na řízení fondů), zajištění kvalitního fungování Státního informačního systému (reforma klade značné nároky na řízení). Mezi vhodné kroky patří zjednodušení a zprůhlednění daňové soustavy, např. převedením celého zdravotního a sociálního pojištění do hrubých mezd zaměstnanců.

Strana konzervativní smlouvy navrhuje výhledově dvoupilířový důchodový systém s tím, že po přechodnou dobu by byl zachován i průběžně financovaný státem administrovaný pilíř zajišťující penze pro stávající důchodce a minimální penze pro ty, kteří si z různých důvodů spořit nemohou. Praktická likvidace tohoto státního pilíře je spojena s dožítím těch, kteří se rozhodnou v něm pokračnovat - s tím tedy souvisí možnost volby pro občany vyšších věkových kategorií, zda budou při zajištění své penze nadále pokračovat ve stávajícím modelu, nebo zda se rozhodnou přejít na systém nový.

Těžiště systému je v povinném důchodovém spoření do státem licencovaných a přísně kontrolovaných soukromých penzijních fondů, pro které plní stát roli zajišťovny. Tyto fondy by se od těch stávajících lišily zejména tím, že by měly povoleno realizovat pouze investice s vysokou mírou bezpečnosti (např. státní cenné papíry) a tím pádem s pravděpodobně nižší mírou zhodnocení (která je však bezesporu stále vyšší, než jakou je schopen realizovat stát). Poslední složkou, tedy třetím pilířem, je pak dnes již existující dobrovolné penzijní připojištění.

2. pilíř: Povinné pojištění v licencovaných soukromých penzijních fondech

3. pilíř: Dobrovolné penzijní připojištění v komerčních penzijních fondech

Přitom Strana konzervativní smlouvy navrhuje dvoupilířový důchodový systém skládající se z pilířů 2 a 3 s dočasným částečným zachováním pilíře 1.

Celý systém nesmí být demotivující. Proto Strana konzervativní smlouvy navrhuje stanovit určitou částku (např. roční příjem přesahující pětinásobek ročního průměrného příjmu za uplynulé období) nad kterou již neexistuje povinnost se na systému podílet - tedy občan s příjmem vyšším bude odvádět pouze z této hraniční částky a z přebytku již nebude mít povinnost odvádět nic. Dále je třeba odpovědět na otázku, jak řešit situaci, kdy si někteří občané "odmítnou" na penzi spořit (např. dlouhodobě dobrovolně nezaměstnaní). V tomto případě je třeba přestat uvažovat v intencích důchodového zabezpečení a těmto lidem poskytnout životní minimum v rámci standardní sociální sítě.

Pokud by reforma byla nastartována v nejbližších letech, lze očekávat, že se přibližně kolem roku 2025 začne definitivně vytrácet průběžně financovaný pilíř a vzhledem k předpokládanému vnitřnímu dluhu (který již existuje a v případě neprovedení reformy bude velmi rychle narůstat) bude systém ziskový (mimo jiné též díky předpokládanému růstu HDP). To vše lze přitom provést bez zvýšení stávající daňové zátěže. Hlavními zdroji prostředků pro financování přechodového období jsou v zásadě zisky z privatizace zbytku státního majetku (např. banky - odhadováno až na 500 mld. Kč) a výše zmíněný důvodně předpokládaný růst HDP (např. v Chile v důsledku provedení reformy penzijního systému přibližně 7% ročně). Čím později však bude reforma penzijního systému provedena, tím komplikovanější a dražší její průběh bude.

Zjednodušeným příkladem funkce naspořených prostředků ve fondech může být investice do státních obligací (tedy půjčka státu), stát za tyto peníze buduje infrastrukturu (např. komunikace) prostřednictvím zakázek soukromým firmám, které jednak samy vydělávají, jednak zaměstnávají občany a hlavně platí daně, z kterých může stát zpětně dluhy zaplatit.

Reforma penzijního systému je významným příspěvkem ke svobodě. Každý občan se totiž díky ní stane kapitalistou. Snadným výpočtem lze ověřit, že dlouhodobé individuální penzijní spoření zajistí pro důchodový věk výrazně vyšší standard, než libovolný systém závislý na státu. Např., bude-li občan spořit 22 let (tedy "čtyřicátník" jdoucí do důchodu v 62 letech - přibližně dnešní stav) 2150,- Kč měsíčně (což je částka, kterou průměrně měsíčně přispěl do průběžně financovaného penzijního systému každý ekonomicky aktivní občan v roce 1998), obdrží při čistém (očištěném od inflace) zhodnocení 3% (což je docela pesimistický předpoklad) doživotní měsíční penzi ve výši přibližně 7140,- Kč (v cenách roku 1998). Pro srovnání - v roce 1998 byla průměrná penze 5579,- Kč, jde tedy o průměrný nárůst reálné hodnoty penze o 28%.