Programové cíle Strany

(1) Strana je založena na úctě k právům a svobodám člověka, na respektu k demokratickým principům ve státě a na odmítání násilí jako prostředku k prosazování jakýchkoliv cílů a zájmů.

(2) Strana se bude ucházet na všech úrovních a na každém místě ve společnosti o podíl na správě věcí veřejných ve jménu řádu, spravedlnosti, svobody a odpovědnosti. Programové cíle Strany směřují k obnově a uchování tradičních hodnot lidské společnosti, zejména chce usilovat o

Smlouva

(1) Základním dokumentem Strany je Smlouva, která charakterizuje její základní politickou orientaci a zakládá morální závazky členů Strany vůči sobě a vůči občanům.

(2) Smlouva nabývá účinnosti okamžikem jejího schválení ustavujícím Konventem Strany.

(3) Smlouva je vyhotovena ve dvou stejnopisech, z nichž každý má platnost originálu, a jeden je uložen u kronikáře.

(1) Členem Strany může být každý bezúhonný občan starší osmnácti let, který není členem žádné jiné politické strany nebo politického hnutí.

(2) Členství ve Straně vzniká podpisem Smlouvy. Přijímanému členovi je Smlouva předložena k podpisu za přítomnosti předsedy Strany nebo pověřeného zástupce Strany na základě pravdivě vyplněného dotazníku a na základě rozhodnutí místního společenství o doporučení členství. Člen Strany obdrží opis Smlouvy podepsaný předsedou Strany.

(4) Člen Strany má zejména tato práva:

(5) Člen Strany má zejména tyto povinnosti:

(1) Základní organizační jednotkou Strany je obecní nebo městské společenství. V statutárních městech může být základní organizační jednotkou společenství příslušné městské části.

(2) Obecní nebo městské společenství vzniká usnesením ustavující členské schůze za přítomnosti člena Předsednictva Strany.

(3) Obecní nebo městské společenství volí ze svého středu předsedu, organizačního tajemníka, hospodáře a další funkcionáře. Může-li obecní nebo městské společenství nabývat majetek a jiná majetková práva jménem Strany a hospodařit s nimi, zřizuje příslušnou Kontrolní a revizní komisi.

(4) Obecní nebo městská společenství se mohou sdružovat do regionálních společenství kopírujících územně správní uspořádání České republiky a mohou ustavovat jejich orgány.

Orgány Strany

Konvent

(1) Nejvyšším orgánem Strany je Konvent.

(2) Konvent se schází jednou ročně nebo na základě nálezu Smírčího soudu. Svolává jej Předsednictvo Strany.

(3) Jednání Konventu má převážně slavnostní charakter a řídí se Jednacím a volebním řádem.

(4) Konvent

(5) Delegáty Konventu volí zásadně obecní nebo městská společenství na základě klíče schváleného Předsednictvem Strany. Členové Předsednictva jsou řádnými delegáty Konventu. Členové Smírčího soudu a Kontrolní a revizní komise se účastní Konventu s hlasem poradním.

(1) Statutárním orgánem Strany je Předsednictvo. Navenek Stranu zastupuje předseda. K písemným úkonům je zapotřebí podpisu předsedy Strany nebo podpisů dvou členů Předsednictva.

(2) Předsednictvo Strany tvoří: předseda, místopředsedové, kancléř, kronikář, mluvčí, poslanec a senátor jmenovaný klubem příslušné komory Parlamentu České republiky.

(4) Místopředsedové zastupují předsedu Strany v jeho nepřítomnosti a plní další úkoly svěřené jim Konventem nebo Předsednictvem Strany.

(5) Kancléř organizačně řídí Stranu, odpovídá za vzájemnou informovanost všech orgánů a organizačních složek Strany a plní úkoly svěřené předsedou a Předsednictvem Strany.

(1) Jednání organizačních jednotek a orgánů Strany se řídí Jednacím a volebním řádem schváleným Konventem.

(2) Schůze orgánů a organizačních jednotek svolává, pokud Stanovy nestanoví jinak, příslušný předseda tak, aby každý člen orgánu nebo organizační jednotky byl včas informován o termínu, místě a programu jednání.

(3) Nestanoví-li Stanovy jinak, je pro přijetí usnesení potřebná nadpoloviční většina přítomných.

Smírčí soud

(1) Smírčí soud je nezávislý orgán Strany, jehož nálezy jsou závazné pro všechny členy a orgány Strany, jsou přímo vykonatelné a v rámci Strany mají obecnou platnost. Proti rozhodnutí Smírčího soudu není přípustné odvolání.

(2) Smírčí soud má právo vydávat nálezy

(3) Na Smírčí soud se může obrátit každý člen, orgán nebo každá organizační jednotka Strany, a to formou písemného podání. Smírčí soud si může k podání vyžádat další doplňující informace a materiály.

(4) Všichni účastníci řízení mají před Smírčím soudem rovná práva.

(5) Jednání před Smírčím soudem je ústní a přístupné členům Strany.

(2) V čele Smírčího soudu stojí předseda volený členy Smírčího soudu. Předseda jedná a podepisuje jménem Smírčího soudu a odpovídá za jeho práci.

(3) Členem Smírčího soudu může být jen osoba bezúhonná a nadaná obecně uznávanou autoritou. Člen Smírčího soudu nemusí být členem Strany.

(5) Návrh na člena Smírčího soudu může podat každá organizační složka Strany.

Hospodaření Strany

(1) Strana hospodaří s vlastním majetkem v souladu s platnými právními předpisy upravujícími hospodaření politických stran a v souladu s Pravidly o hospodaření Strany.

(2) Strana je právnickou osobou, která odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Členové za závazky Strany neodpovídají ani neručí.

Kontrolní a revizní komise

(1) Kontrolní a revizní komise Strany pečují o dodržování obecně závazných předpisů při činnosti orgánů a organizačních jednotek na všech úrovních a kontrolují jejich hospodaření.

(2) Členové kontrolních a revizních komisí a jejich předsedové jsou voleni příslušnými orgány a organizačními jednotkami Strany.

(3) Členové kontrolních a revizních komisí nemohou být členy orgánů, které kontrolují, ani zaměstnanci Strany. Členové kontrolních a revizních komisí nemusí být členy Strany.

(4) Činnost kontrolních a revizních komisí metodicky řídí Kontrolní a revizní komise volená Konventem.

(1) Případný zánik Strany se řídí platným právním řádem.

(2) O sloučení nebo rozpuštění Strany rozhoduje Konvent alespoň dvoutřetinovou většinou přítomných delegátů. Úmysl zrušit Stranu musí být předem sdělen všem jejím členům.

(3) Při zrušení Strany sloučením s jiným politickým subjektem přechází veškerý majetek, práva a závazky Strany na právního nástupce.

(4) V případě dobrovolného rozpuštění Strany, kdy majetek nepřipadne ze zákona státu, zvolí Konvent likvidátora a majetek, který zbude po vyrovnání všech pohledávek, bude převeden na nevládní neziskovou organizaci sledující humanitární cíle.

Článek 1

Směrnice o hospodaření SKS je vnitřním dokumentem SKS, který v souladu se zákonem 424/1991Sb. o sdružování v politických stranách a hnutích, § 17, 18, 19, 20 a 20a a v souladu s ustanovením článku 11 Stanov SKS konkretizuje pravidla hospodaření SKS.

Článek 2

Článek 3

4. Používání finančních prostředků Strany se řídí rozpočty jednotlivých organizačních jednotek Strany.
5. Daňové přiznání a jiné informace v souladu s platnými předpisy předkládá finančnímu úřadu a jiným příslušným orgánům předseda Strany nebo jím zmocněná osoba.

Článek 4

80% z vybraných členských příspěvků zůstává v organizační jednotce, 20% je určeno na rozpočet Strany.

Článek 5

4. Výdajovou stránku rozpočtu strany tvoří:

4. Výdajovou stránku rozpočtů jednotlivých organizačních jednotek SKS tvoří provozní a investiční výdaje související s činností organizační jednotky.

Článek 7

1. Každá organizační jednotka SKS je povinna vést příslušné pokladní knihy a knihy faktur a ostatní účetní doklady.

2. Každá organizační jednotka SKS je povinna evidovat veškerý hmotný či nehmotný investiční majetek, jehož soupis musí být evidován i v centrální evidenci Strany.

4. Věcné dary jsou majetkem Strany, ale jsou v užívání té organizační jednotky, která jí získala.

5. Jakoukoli změnu Pravidel o hospodaření Strany musí schválit Konvent.

V Hradci Králové 12.září 1998

Posledních několik desítek let naší historie může spíše sloužit jako čítanková demonstrace toho, kam vedou neuvážené experimenty a revoluce. Z tohoto období není skutečně co konzervovat, a až na některé vzácné a výjimečné projevy svědomí, odvahy k pravdě a odporu vůči všudypřítomné a demoralizující lži, se není o co opírat. Naším legitimním dědictví je naštěstí také veškerá zkušenost evropské kultury, náboženství a civilizace, která poskytuje sdostatek zdrojů a myšlenek, jejichž uvádění a uvedení do života je stálou výzvou již po generace. Aktuálnost hledání kořenů evropské a tudíž i naší kultury, nalezení společné řeči s ostatními národy a státy Evropy je v době její integrace mnohem důležitější než tolik zdůrazňovaný společný ekonomický prostor nebo společná měna.

Myšlenka, která stojí u kořenů konzervatizmu, je odmítnutí revoluce jako cesty k hledání nápravy věcí. Revoluce, jejichž cílem je změnit stávající stav, jsou paradoxně největším nepřítelem reformy, protože činí moudrou a spravedlivou změnu života společnosti nemožnou. Budování, obnovování nebo reformování státu patří mezi praktické činnosti, které si nelze osvojit z krátké zkušenosti. Vyžaduje zkušenost mnohem větší než může za celý svůj život získat i ten nejchytřejší a nejpozornější člověk. Moudré směřování jakékoli reformy proto vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé.

Demokracii sama o sobě není ničím jiným než mechanismem jak měnit vlády nekrvavým způsobem, případně metodou jak vést diskusi a rozhodovat. Platí o ní víc než o čemkoli jiném, že je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Je-li totiž nahlížena jako vláda nejsilnějších, skrývá v sobě podobná nebezpečí jako vojenský despotismus. Může se stát brutální formou vlády, kdy moc a autorita jdou ruku v ruce za libovolnými cíli, které si většina kdykoli umane odhlasovat. Vnitřně v sobě chová zárodky otroctví, imperialismu, dobyvatelských válek, náboženskou netoleranci, tyranii nebo rovnost v ignoranci. Její obecnou vlastností je, že pomíjí morálku a podrývá svědomí, protože nutí lidi, aby dávali přednost tomu, co si myslí jiný, před tím, co nejlepšího si myslí sami. Díl hanby, který padá na hlavu každého jednotlivce v kolektivních činech, je malý. Moc veřejného mínění přitom často bývá nepřímo úměrná počtu těch, kdo zneužívají moci a schvalování vlastních činů se pak zaměňuje za veřejný souhlas. Dokonalá demokracie se takto může zvrhnout na potlačování svobody a útlak menšin. Jediným známým prostředkem, který může předejít výše uvedeným nebezpečím, je rozdělení suverenity, což bývá provedeno rozdělením mocí ve státě, působením různých politických stran, systémem zastupitelské demokracie posilujícím osobní odpovědnost reprezentantů, ale především fungující občanskou společností, ve které většina občanů může sledovat své vlastní zájmy a priority nezávisle na vůli většiny.

Politickou stranu chápeme jako společenství, které sjednocují myšlenky a nikoli zájmy. Dominují-li ve společnosti třídy, znamená to, že dominují jejich zájmy. Strana se řídí principy a schopností obětovat své zájmy těmto principům. Je školou sebezapření. Strana, která neobětuje moc principům, jen politikaří. Strana není ani tak silná svým počtem nebo vlivem, ale spíše energií myšlenek, které reprezentuje, a věrností svých členů těmto myšlenkám. V tomto pojetí není strana ani tak skupinou lidí jako souborem myšlenek a ideálních cílů. Její důležitost a hodnota je především v tom, že konstituuje svobodu vytvářením prostoru pro svobodu projevu a tím, že vychází z principů, které jasně odlišuje od účelu. Vlády, ve kterých zasedají představitelé takovéto strany, nejlépe zajišťují pokrok a zároveň kontinuitu, brání stagnaci a brání revoluci. Konflikty zájmů a sil ve společnosti se tak přenášejí na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy.

Svobodu vnímáme jako vládu svědomí, a tím také více jako otázku morálky než politiky. Znamená především moc nad sebou a jejím opakem je moc nad druhými. Jestliže pravda není absolutní, potom svoboda je nutnou podmínkou cesty k pravdě. Kdo hledá spekulativní cíle, se na hony vzdaluje jak svobodě, tak pravdě. Průvodními znaky svobodné společnosti spočívají v tom, že: 1) zajišťuje důstojné postavení všech menšin; etnických, národnostních, politických, kulturních, náboženských apod. 2) rozum předchází vůli a vůle žije v harmonii se zákonem, 3) argument panuje nad argumentem a nikoliv vůle nad vůlí, 4) člověk neomezuje povinnosti jiných konat dobro, 5) právo vládne nad silou. Svoboda nám umožňuje konat své povinnosti bez omezováni ze strany státu, společnosti, ignorance a chyb. Jsme svobodni úměrně tomu, jak jsme připraveni bojovat bitvu života s přirozeným nepřítelem uvnitř nás samotných.

Ideální stát by měl zajišťovat svobodu každého jednotlivce ve vztahu k vládě, ostatním složkám společnosti i jiným občanům. Stát nemůže plnit funkci svědomí: stará se pouze o prosperitu společnosti a nikoli jedinců, stíhá zločiny a nikoli hříchy. Žádný stát neučiní člověka dobrým, snadno jej však může učinit zlým. Proto je mnoho věcí, které vláda nemůže dělat, mnoha dobrých věcí se musí zřeknout a přenechat je někomu jinému. Nemůže například lidi krmit, obohacovat, učit ani měnit. Stát nesmí nikdy nic dělat libovolně, musí být nutně svázán všemi možnými zákony. Základní úlohou státu je udržovat mír, chránit vlastnictví a smlouvy a organizovat obecně prospěšné aktivity.

Z přirozenosti člověka plynou totiž tři základní principy, na kterých má být společnost založena: solidarita, subsidiarita a obecné blaho. Princip solidarity zavazuje lidi k vzájemné podpoře a tím i k loajalitě vůči státu. Princip subsidiarity zavazuje stát umožnit každému svobodné naplnění svého života, které závisí především na schopnosti a ochotě jednotlivce ujmout se iniciativy, podstupovat námahu a směřovat k vytčenému cíli. Co jednotlivec může vykonat z vlastní iniciativy a vlastními silami, nemá mu odnímat a přebírat stát. Stát rovněž nemá brát na sebe úkoly, které mohou samostatně plnit rodiny nebo obce. Konečně obecné blaho zavazuje stát podporovat takové politické a sociální podmínky ve společnosti, které podporují lidskou vzájemnost.

Vláda zákona znamená vládnout podle tradice. Znamená to, že lidé podléhají zákonům, které dobře znají, zákonům, které utvářely a doporučovaly zvyky. Méně proto záleží na jejich liteře ve srovnání s jejich duchem. Svoboda je výsledkem zákonů, integrity jejich administrování a ducha, který je chrání. Dobré zákony jsou ty, které se plní a nejlepší, které jsou plněny ochotně. Zákony jsou uchovávány životaschopností přesvědčení, z nichž vycházejí. Idea zákona je odlišná od pojištění zájmů, od usnadnění vládnutí, od demokratického prosazení vůle lidu. Vše toto zcela ignoruje minulost ve jménu budoucnosti, kterou však nemůže nikdy zaručit. Takové zákony bývají krátkodobé, nejisté, vnitřně rozporné a vrtkavé. Jejich nejvýraznějším dopadem na život společnosti je ztráta důvěry v zákon a v důsledku toho obecný chaos a bída.

Politiku chápeme jako etiku veřejného života. Morální zásady jsou přitom neměnné v průběhu věků a nejsou poplatné okolnostem, přestože historie není vlákno utkané nevinnýma rukama. Mezi vším co degraduje a demoralizuje lidi je moc konstantou a to tou nejaktivnější. Dlouho před námi stejně zásadní hodnoty myšlení a charakteru lidi rozdělovaly a zápas o koncentraci moci a o její omezení a rozdělení je konec konců hlavním tématem historie.

Klíčovým předmětem politiky je svár mezi stávajícím a novým, mezi jednoduchými řešeními a komplexními. Nepochybně stát, který není schopen přijmout určité změny, nemá sílu ani oprávnění uchovat sám sebe. Umění a obtížnost politiky spočívá však v tom, aby nezdravé jevy v životě společnosti byly včas a správně rozpoznány a aby se společnost s nimi otevřeně vyrovnala s pomocí toho zdravého, co bylo zachováno. Základním přístupem konzervativců není odmítání nových věcí, ale pečlivé zvažování, jak jejich zavedením nepoškodit jiné oblasti života nebo společnost jako celek. Účinky a dopady nových věcí nejsou vždy bezprostřední a velmi věrohodné a nadějné plány mohou dospět k velmi politováníhodným koncům, ale i naopak zdánlivě nesmyslné myšlenky a projekty mohou přinést nečekaný prospěch všem. Zkušenost učí, že o osudech států rozhodují často nejasné, téměř latentní příčiny, které se na první pohled jeví jako bezvýznamné nebo malicherné. Paradoxně však právě na nich leckdy závisí budoucí prosperita či bída. Jednoduchá pravidla vládnutí a návrhy jednoduchých řešení jsou vždy velmi lákavá svým omezením na jednotlivosti. Jejich prostřednictvím totiž lze dosáhnout konkrétních cílů snáze a rychleji, než komplexním přístupem. Jsou však ze své podstaty škodlivá, protože léčením jednoho neduhu vyvolají neduhy jiné, mnohdy ještě horší.

Znechucení a únava z politiky jsou samy o sobě, a v současné situaci zvlášť, neblahým signálem. Znamenají obecnou rezignaci na základní otázky veřejného života právě v době utváření nových zvyklostí a tradic, které nepochybně velmi výrazně ovlivní život společnosti v blízké i vzdálené budoucnosti. Děje se tak v prostředí přežívání předsudků minulých, což významně stěžuje vzájemné porozumění a nahrává všemožným politickým šarlatánům, neodpovědným experimentátorům a nedoukům.

Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo.

Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusi ovoce prosperity.

Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?

Základní, i když nikoli jediná podmínka prospívání společnosti vychází z jednoduché trojčlenky, podle které každý jedinec vytvoří za života více hodnot než spotřebuje. Paradoxně se v dnešním nadmíru materialistickém světě ukazuje, že prosperita není dána ani tak hmotnými statky, jako spíše duševními schopnostmi, sebekázní a smyslu pro řád. Pozemky, nemovitosti nebo tzv. výrobní prostředky již zdaleka nejsou tím pravým kapitálem, jako spíše lidská mysl, invence, znalosti, zkušenosti, schopnost pracovat s informacemi, umět je správně analyzovat a vyhodnocovat, organizační schopnosti, spolupráce, iniciativa a kreativita. Ve stále více oblastech se přitom nemůžeme spoléhat jenom na své vlastní schopnosti a dovednosti, ale jsem stále více nuceni důvěřovat někomu jinému. V nesčetných příkladech spoléháme na to, že zcela neznámí lidé konají svou práci kompetentně a odpovědně. Již tento pouhý fakt zavazuje každého minimálně k tomu, aby také on byl na svém místě spolehlivý.

• málokdo hledá alternativy k vysokým výdajům, k vysokým daním a přílišným regulacím, které zatěžují jak jednotlivce tak jejich rodiny,
• zapomíná se, že veřejná politika má posilovat především osobní svobodu a příležitosti tak, aby lidé byli schopni se postarat o sebe a o své blízké nezávisle na státu,
• příliš mnoho lidí se snaží žít na úkor ostatních, a to jak z pohledu materiálního, tak duchovního, ale především zbavováním se vlastní odpovědnosti; jak jinak si vysvětlit odpor proti redukci daní, což je cesta nejen k ekonomickému růstu, ale také k posílení našich rodin, které by měly být nejlépe vybaveny učit děti občanským ctnostem, ale i zvykům nezbytným pro hospodářskou produktivitu.

Cílem vlády by nemělo být učinit ze všech občanů jednolitou kompaktní masu, ale umožnit každému, aby se mohl mít lépe. Právě v tom spočívá politika snižování daní a omezování regulací. Umožňuje rodinám více investovat do budoucnosti své a svých dětí, podporovat nejrůznější humanitární a občanské aktivity. Opačný přístup vede k utlumení iniciativy občanů, což má za důsledek nárůst počtu těch, kteří chtějí na životě společnosti jen parazitovat. Přesáhne-li jejich počet určitou hranici, jsou výdaje ostatních občanů natolik neúnosné, že mnozí takovou společnost opouštějí.

Rétorika i praxe mnohých vlád je permanentním důkazem přehlížení staré dobré zásady rovných práv před zákonem. Jinak by nemohly obhajovat politiku progresivního zdaňování. Daň z příjmu by měla být stanovena jednotnou taxou. Není žádný rozumný důvod k tomu, aby schopní byli trestání za svoji úspěšnost. Ve svobodné tržní ekonomice je odměna lidí blízká hodnotě, kterou přispívají svými schopnostmi a znalostmi a není tudíž získána na úkor jiných.

V některých oblastech jsou regulace nutné a nelze je jednoduše odmítat jako takové. Problémem začínají být v momentu, kdy výdaje na ně stoupají rychleji než prospěch, který z nich plyne. Díky regulacím nejrůznějšího druhu se jakékoliv podnikání stává stále nákladnějším. Cena regulací bývá před zákazníkem skryta a málokdo ví, kolik na ně stát vydává. Obvykle nikomu nedochází, že vládní regulace zvyšují ceny zboží a služeb, které denně nakupuje. Precizní rozlišování mezi "více regulacemi" a "více ochranou" je velmi problematické. Rizika myslitelných ohrožení nemají stejnou váhu. Vynakládá-li pak stát veliké prostředky na vyloučení bezvýznamných nebo spekulativních rizik, fakticky snižuje ochranu veřejnosti tím, že se mu nedostává prostředků na rizika skutečná.

Snad nejnázornějším příkladem svárů mezi principy jsou základní východiska a přístupy k sociální politice. Bezradnost a zmatek, která provázejí diskuse o její podobě, pouze dokládají dvojí pojímání smyslu práva, zákona, solidarity, sociální spravedlnosti, sociálně tržního hospodářství apod. Bez jasného vnímání lidské přirozenosti a opravdových lidských potřeb jsou výsledky každé sociální politiky předem odsouzeny k neúspěchu, což má vždy neblahé dopady prakticky do všech oblastí života. Špatná sociální politika poškozuje všechny - jak morálně tak materiálně. Jednu skupinu lidí uvádí do trvalé závislosti, druhou zbavuje odpovědnosti, protože je snadnější delegovat odpovědnost na stát, a tím zamaskovat svůj faktický nezájem.

Sociální politika není pouhým souhrnem konkrétních, v podstatě technických opatření, jimiž má stát pomoci těm, kteří pomoc potřebují ani shoda o konkrétních formách a způsobech takovýchto opatření. Zúžení sociální politiky výhradně na hmotnou pomoc lidem, kteří se dostali do obtížné situace, znemožňuje těmto situacím předcházet, případně odhalovat jejich skutečné příčiny. Navíc se i v bohatých zemích stále zřetelněji ukazuje, že více peněz investovaných do boje s chudobou nepomůže, protože nepomohly ani v minulosti. Pouze šíří epidemii závislosti. Odhlédneme-li od starších lidí a postižených, vládní řešení chudoby pouze rozmnožuje v lidech mentalitu uprchlíků, potlačuje iniciativu a spoléhání se na sebe a tím je odrazuje od hledání řešení k vlastní ekonomické nezávislosti.

Otázka sociální spravedlnosti velmi úzce souvisí s různým pojetím práva. Na jednom pólu stojí koncepce negativní: ochrana před agresí a násilím. Na druhém koncepce socialistická - koncepce pozitivní: založení nároku. Spravedlnost je v prvním případě stav být v právu vůči každému násilníkovi a agresorovi. V případě sporu rozhoduje o tom, kdo je v právu s konečnou platností soud. Spravedlnost se zde tedy děje soudním přezkumem jednotlivých stran sporu. Naproti tomu práva nároková operují s takovým pojetím spravedlnosti, která určitým jednotlivcům či skupinám dává výsadu být v právu a priori. Pro skutečný soud, soud, který právo nalézá, zde není místo; nárokové právo je výsledkem předchozího "soudu" společnosti, případně nám obzvlášť dobře známé "vůle lidu".

Bezesporu ušlechtilá a dobře míněná snaha skutečné pomoci potřebným, která se objevila v souvislostí s krizí v třicátých letech a jejímž výrazem byla idea sociální spravedlnosti se díky mylnému chápání pojmu práva dostala do slepé uličky. Snaha převést každou prospěšnou a žádoucí věc na právo vedla totiž zcela přirozeně k argumentaci, že pokud je něco právem, pak rovný přístup k témuž je také právem. Je-li ale rovný přístup ke všem dobrým věcem právem, pak každá odchylka od statistické rovnosti je odepřením tohoto práva a tedy diskriminací. Každá skupina má potom oprávnění od státu vyžadovat, aby jí tato její práva zajistil. Tím se ovšem dostáváme k naprostému rovnostářství, které je v příkrém rozporu s lidskou přirozenosti a schopností jakéhokoli reálného státu tato práva uspokojit.

Chápání sociální spravedlnosti, které stále přežívá, neklade nároky na jednotlivce, ale na stát. Nehovoří o tom, co mohou udělat jednotlivci, ale o tom, co má udělat stát. Sociální spravedlnost v tomto pojetí je rysem společnosti, je používána k popisu stavu věcí - zejména za situace materiální nerovnosti. Pokud ovšem není sociální spravedlnost žádnou ctností, její nárok na morální pozici vyznívá naprázdno a jediné, co zbývá, je použití moci státu k prosazení redistribuce příjmů nátlakem.

Sociální politika je pak chápána jako organizování solidarity státem. Tím se ovšem v politice zakrývá skutečná podstata věci. Cožpak může neosobní a chladná státní byrokracie mít něco společného se solidaritou? Ve skutečnosti nejde o žádnou solidaritu, nýbrž o klasické přerozdělování, které je zdrojem čím dál větší moci státu. Ten svou rozpínavost zase zpětně zdůvodňuje nutností "organizovat solidaritu". Tím se bludný kruh omylů uzavírá a je nejvyšší čas jej rozetnout.

Idea sociálně tržního hospodářství vychází z pojímání sociální spravedlnosti nebo solidarity jako individuální ctnosti, i když s těmito pojmy neoperuje. Říká především to, že národohospodářsky neutrální a autonomní sociální politika patří minulosti a musí uvolnit místo sociální politice, která je v souladu s politikou hospodářskou. Tím se především poukazuje na zapojování soukromé iniciativy při zvládání nejrůznějších životních příhod a nehod, podobně jak je jednotlivci v tržním hospodářství přenecháno rozhodování o produkci a konzumu. Varuje před vývojem k "zaopatřovacímu" státu, který spatřuje již v pouhém vynucování povinného pojištění, protože se nesnáší s hospodářskou svobodou. Místo toho podtrhuje princip subsidiarity jako jeden z nejdůležitějších principů pro sociální zabezpečení.

Sociálně tržní hospodářství není žádnou střední cestou mezi ekonomikou volného trhu a socialistickým plánováním. Jeho základním prvkem je řízení procesu výroby prostřednictvím trhu, doplněným o zodpovědný systém sociálního vyrovnání, který umožní všem přiměřenou účast na blahobytu. Na prvním místě je vždy zásada svobody a tím i osobní odpovědnost lidí v hospodářském procesu.

Testem vyspělosti a hodnotového systému každé společnosti je její postoj k lidem chudým, izolovaným a sociálně vyloučeným. Rekrutují se převážně z etnických a rasových menšin, z lidí bez vzdělání, z přistěhovalců, z těch, jejichž profese přestala být potřebná, z osamělých starších lidí, z dětí z rozvrácených rodin, ale také z lidí, kteří propadli drogám nebo alkoholu. Paradoxně jejich počet se s rostoucím bohatstvím společnosti spíše zvětšuje než naopak. Mezi těmito lidmi a majoritou, zapojenou do hlavního ekonomického a společenského proudu, se velmi snadno vytváří nepřeklenutelná propast a nepřátelství.

Nejviditelnějším příkladem bezradnosti a zhoubnosti sociální politiky, omezené pouze na hmotnou pomoc a techniku jejího provádění představuje tzv. romská otázka. Napětí mezi touto skupinou obyvatel a majoritní společností je důsledkem významné odlišnosti norem a pravidel sociálního jednání uznávaných v obou komunitách. Nízká úroveň emancipace romského etnika má celou řadu příčin v obou komunitách. Na straně Romů je obecnou zkušeností odmítání jiných než vlastních norem jednání a nedostatek široce sdílené vůle jejích příslušníků podstoupit řadu sebeomezujících adaptačních kroků. Historická zkušenost ze soužití s většinovou společností v nich pouze posiluje pocit ohrožení a nebezpečí ztráty vlastní identity jako důsledek přijetí norem většinového prostředí. Jejich obava je do značné míry legitimní, protože se zatím nepodařilo nabídnout a realizovat fungující model integrace, který by zaručil rozvoj jejich životních forem a zároveň uspokojil požadavky a očekávání většinového prostředí.

Na straně většiny leží historická odpovědnost a dluh vůči tomuto etniku, jehož kořeny jsou především v nezájmu o jeho životní podmínky a schopnost adaptace na radikálně se měnící situace ve společnosti, jak tomu bylo v době přechodu na průmyslovou společnost nebo také po listopadu 1989. Všechna opatření vůči Romům směřovala přinejmenším k jejich asimilaci, řada z nich měla výrazně diskriminační a segregační charakter a v lepším případě povýšenecký a paternalistický. Majorita si nevhodně a neefektivně vynakládanými prostředky vykupovala pouze svůj vlastní klid, přičemž sama neposkytovala téměř žádné pozitivní vzory jednání. Naopak svým jednáním, pro které byl v posledních několika desetiletí charakteristický propastný rozdíl mezi slovy a činy, relativizovala své vlastní, jinak pozitivní, hodnoty a normy.

Není pochyb o tom, že hledání pozitivních cest integrace obou komunit nebude snadné. Nelze přehlížet kulturně antropologická fakta, zahrnující celou škálu odlišností na všech úrovních struktury společnosti, týkající se především rodiny, rodu, distribuce moci, autority a prestiže v lokálním společenství, norem sexuálního chování apod. Prvním předpokladem je však odstranění bariér v komunikaci mezi oběmi společenstvími a lepší vzájemná znalost a respekt k pozitivním hodnotám každého z nich. Je namístě si stále připomínat, že život každé kultury a společnosti umožňují hluboce skrytá pravidla a obřady, kterým vnější nebo náhodný pozorovatel nemůže snadno porozumět.

Pro zdravou společnost je nejdůležitější, aby si zachovala mezi podnikatelskou a vládní sférou nezávislý sektor, který může efektivněji poskytovat mnohé z toho, o čem si nyní myslíme, že musí poskytovat vláda. Přirozenou ochranou nejrůznějších menšin jsou právě zprostředkující struktury stojící mezi občanem a státem. Ony jsou základem občanské společnosti, protože umožňují realizovat mnohotvárné lidské potřeby a zájmy a realizovat cíle, které většina opomíjí nebo nechápe. Podnikatel produkuje výrobky nebo služby, stát řídí. Neziskové organizace nedodávají ani výrobky ani služby ani neřídí. Výsledkem jejich práce je změna lidské bytosti. Jejich cílem produktem je vyléčený pacient, dítě, které se něco naučí, mladí lidé, z nichž vyrostou řádní dospělí, osamělí, kteří naleznou přátele, zoufalý, kterým je otevřena naděje, bezradní, kteří mohou nalézt a uplatnit své schopnosti, apod.

V silách efektivního nezávislého sektoru je mnoho úžasných věcí: zaměstnat ty, kteří chtějí pracovat, bojovat proti chudobě, řešit problémy zemědělských farem, poskytovat lékařskou péči, snižovat kriminalitu mládeže, obnovovat malá i velká města, nahradit přemíru vládních regulací účinnějšími kodexy chování, zvládnout značnou část vědecké úsilí národa, zastavit znečišťování vzduchu a vod, dát každému vzdělání, jaké potřebuje, jaké chce a z jakého může mít prospěch, udržovat vysokou kulturní úroveň a nabídku, odstranit rasovou a etnickou segregaci apod.

Současný důchodový systém založený na průběžném financování má celou řadu ekonomických, politických a morálních úskalí. Především dává státu zbytečně velkou moc a tím vytváří nejen příliš velký prostor pro případnou politickou manipulaci, ale zvyšuje také nebezpečí jejího zneužívání. Omezuje možnost jednotlivce se svobodně rozhodnout o okamžiku svého odchodu do důchodu a neumožňuje mu ovlivnit výši svého důchodu. V neposlední řadě je díky závislosti na populačním vývoji velmi nestabilní, snadno zranitelný a v nejbližší budoucnosti nevyhnutelně deficitní. Přičteme-li k tomu nutnost větších odvodů na sociální zabezpečení nebo snižování důchodů, zákonitým výsledkem je omezování ekonomického růstu a potencionální mezigenerační konflikty. Jedině jeho radikální změna může eliminovat neutuchající dohady o změně důchodového věku, valorizaci důchodů, zvyšování daňového zatížení apod., z kterých čerpají levný politický kapitál pouze neodpovědní demagogové.

Změna důchodového systému je zřejmě jedním z nejdůležitějších ekonomických a politických úkolů. V duchu výše uvedeného je nutno posilovat odpovědnost a svobodu rozhodování jednotlivců, kterou lze zajistit pouze systémem kapitalizace individuálního důchodového spoření v rámci silných, nejlépe soukromých fondů. Úloha státu by se potom omezila na jeho kontrolní funkcí jak v penzijních fondech, tak na kapitálových trzích a na zajištění minimálních důchodů pro ty, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou na důchodovém spoření podílet. Lze si přitom představit, že posledně jmenovaná povinnost státu bude delegována na jeho nižší složky, např. obce.

6. Konvent zvolil předsedou strany Ing. Ivana Maška. (Volby se zúčastnilo 45 delegátů z toho 37 pro, 5 proti, 3 lístky neodevzdány).
7. Konvent zvolil dva místopředsedy. V prvním kole byl zvolen Ing. Viktor Dobal (volby se zúčastnilo 43 delegátů, pro bylo 32, ostatní dva kandidáti postoupili do druhého kola ).
8. Ve druhém kole byl zvolen místopředsedou MUDr. Miroslav Beňo (volby se zúčastnilo 43 delegátů, pro bylo 23).
9. Konventem byl zvolen do funkce kancléře PhDr. Daniel Korte (volby se zúčastnilo 43delegátů, pro bylo 24)

10. Konvent zvolil kronikářem RNDr. Čestmíra Hofhanzla (volby se zúčastnilo 43delegátů, volen 29 hlasy)
11. Konvent volil mluvčího Strany, v prvním kole nezvolen, do druhého kola postoupil Červinka, Žegklitz (volby se zúčastnilo 41 delegátů, Žegklitz získal 29, Červinka 12). Zvolen byl Žegklitz.
12. Konvent schválil kandidaturu pana MUDr. Lubora Tůmy do Senátu pro volební obvod Tábor.
13. Konvent volil kontrolní a revizní komisi ve dvou kolech. V prvním kole byli zvoleni:

Rejman (39 hlasů), Bönischová (30). Ve druhém kole byla zvolena Šturmová (24 hlasů).

14. Konvent zvolil Smírčí soud ve složení : Kalvoda (36 hlasů), Novotný (39 hlasů), Kaprál (28 hlasů), Schlanger (39 hlasů). Potřebnou 2/3 většinu neobdrželi Reinisch (17 hlasů) a Slezáček (18 hlasů).
15. Konvent schválil usnesení v následujícím znění:

1. Konvent SKS schvaluje členské příspěvky pro rok 1998 ve výši 500,-Kč s tím, že je možné splatit je čtyřech splátkách. Studenti, důchodci a nezaměstnaní platí příspěvek podle svých možností.
2. Konvent SKS je konsternován postojem vlády České republiky k vysílání Svobodné Evropy do Iránu a Iráku. Konvent zašle vládě ČR, Parlamentu, Senátu a prezidentovi republiky vyjádření svého nesouhlasu s postojem vlády a zároveň velvyslanectví USA vyjádření podpory tomuto vysílání. Tyto dopisy připraví mluvčí.