Dámy a pánové.

Od francouzské revoluce se zde historie neustále prohlubuje, a proto je konzervativní filozofie obrovským přínosem, neboť je jediná správná a to z mnoha důvodů. Skutečně můžeme být hrdí na to, i když vás je tu tak málo a to mě hrozně mrzí – ono to je strašně obtížný dneska, že tato filozofie není lépe propagována, protože evidentní blud liberalismu na jedné straně a současně na druhé by se velmi rychle vyjevil a o to mi tady jde. Jeden současný český senátor, jak víte, tak konzervativci jsou roztroušeni v různých stranách, mi řekl, že cílem nebo smyslem konzervativců v čechách je jen brzdit, oddalovat a překážet, nic jiného se bohužel dělat nedá. A to že se dá dělat tak málo, má samozřejmě své české historické kořeny, ale souvisí to také, konzervativec byl zřejmě i Riegr, skutečný důvod proč je to tak obtížné, je právě ve formulaci konzervativního myšlení. Zatímco liberalismus je jednoduchá, primitivní, mezinárodní internacionála a ideologie, socialismus je ještě jednodušší. V naší osvícenské, pseudoracionalistické kultuře od francouzské revoluce, samozřejmě takové jednoduché věci vypadají velmi slibně. Liberalismus tvrdí, že stát není, to je jeden z největších bludů, že je jen jedinec, že společnost neexistuje, že je to jen suma jedinců, kteří tady nějak volně fungují a bohužel z hlediska bezpečnosti a obrany se jim najednou a z jisté minimální byrokracie stát potřebují. Ale přesto společnost není, to je tak evidentní blud, že prostě si jiný ani nedovedeme představit. A že to má tento blud pro společnost nebezpečné důsledky je evidentní, společnost se pochopitelně rozpadá. Anglický konzervativní myslitel Roger Scruton mluví o ztrátě normativnosti. Ten individualismus liberálů vede k tomu, že ta společnost jakoby nemá hodnoty a to můžeme vidět dnes a denně v televizi: ztráta etikety, ztráta dobrého jazyka - normativnost už ve škole není, objevují se školní zákony, které chtějí rozložit tradiční školství, tu disciplínu, tu autoritu učitele, rodiny a ve státě autority všeho druhu. Je jenom individum, a to individum má možnost v liberalismu si dělat s tím druhým individuem vlastně co chce. Výsledkem může být pedofilie, která je chápana stále normativně. Jeden anglický novinář nám řekl, že jediné dva morální příkazy, který zůstaly je podofilie a zákaz kouření – to ostatní se už může. Jestli se už všechno může, jestli se ty dvě individua dohodly, že už všechno můžou, tak samozřejmě se ta společnost musí rozpadat. Takže z toho vidíme, kam filosofický a politický liberalismus vlastně vede (evidentně k rozkladu společnosti). Zároveň liberalismus nahrává socialismu a socialismus jako druhá evropská ideologie už prakticky dvě stě let naopak tvrdí nebo tvrdívala, že jedinec v podstatě sám je bezmocný. Socialismus byl založen na jedné straně jako starosti o chudé, na druhé straně o závist a na straně třetí byl založen na představě, že státní byrokracie čili úředníci jsou schopni chudobu jaksi odstranit. Konzervativec ví, že je neodstranitelná, že je věčná. Ale samozřejmě, že se bude pokoušet, aby ji bylo méně, ale ne nikoliv co nejméně. Tak někde, kde končí starost o sirotky a vdovy, tam někde začíná byrokratický stát. A byrokratický stát, jak víme, je anonymní, neutrální, státní úředníci vykazují pouze nějakou činnost, ta je anonymní neosobní, ničí solidaritu, která existuje v rodinách, v příbuzenstvech, v obci a v organismu společenském. A zároveň vede celý tento stát k chudobě.

Extrémní výhonkem socialismu, jak víme, je komunismus, ale i v těch neextrémních podobách je socialismus velmi drahý, velice neefektivní a velice špatný. Už jen faktem, že zaměstnává tolik úředníků, kteří v podstatě vykonávají nekreativní, netvůrčí práci a vlastně jím to škodí také, ale oni to totiž nevědí. To je socialismus, ten známe.

A kde stojí konzervatismus? Konzervatismus stojí někde uprostřed, i když ta asymetrie není správná. V těch obou extrémech – na jedné straně všemocný, byrokratický státní aparát a na druhé straně osamocené individuum, která má sice pocit velké osobní svobody, ale zároveň mu chybí společenství, komunita, chybí mu ten přesah k ostatním a je takový osamělý zbloudilý cizinec, individuum. Konzervatismus jasně a pragmaticky vychází ze zkušeností historie. Naším zázemím a polem jsou vlastně ti mrtví, kteří něco vybudovali, něco co tu vzniklo historického jako organismus, něco co funguje. Samozřejmě, že i to má své odumírající větve a tady mají konzervativci trošku problém. Občas je potřeba některé věci, buď z taktických důvodů a nebo protože už odumřeli, skutečně opustit a nebudovat je znovu. Skutečně v tom organismu vždy něco odumírá. Konzervativismus chápe společnost jako organismus, ne neměnný, ne stálý, ale vytvořený historií jako jakési tajemství. My nevíme, proč to tak je, jistě jinak vypadá konzervativec v konfuciánském kulturním okruhu, jinak v hinduistickém, jinak v islámu, jinak v tom křesťanském, evropském. Konzervativci existují všude, ale je teď otázka, zda ta civilizace, ve které existují je skutečně ta pravá. To ukáže pouze historie a my se jistě domníváme, že ta naše evropská tradice je jistě lepší než ta konfuciánská nebo než ta hinduistická. Oni se domnívají opak, ale to je v pořádku. Čili konzervatismus už z tohoto hlediska nevytváří tu internacionálu, není tak univerzální. Je univerzální jen v rámci své kultury. Potom to přichází národ – určitá lokalita, kde i ten konzervativec reprezentuje spíš tu lokální situaci, proto se také říká, že je tolik konzervativních filozofií, kolik je konzervativců, a to je problém. Už tady na chodbě jsem se bavil s jedním pánem a už se ukázalo, že jsou mezi námi některé nezásadní rozdíly, a proto konzervatismus nabádá velmi silně k toleranci. Protože ta naše interpretace našich dějin, ať se snažíme jak se snažíme, tak nikdy nebude stejná. To ovšem není zas takový velký problém, protože my tam máme určité záchytné body, které i když nejsou ideologické, tak jsou přeci velmi zásadní. Ty body máte jistě v programu, který jsem ještě nečetl. Je to autorita, je to stát, který je chápán normativně jako ochránce pouze normativních principů. Podobně v tom společenském smyslu má stát bránit řád, bezpečnost, majetek, to ostatní už není doménou toho státu, protože stát nemá být ani ideologický ani subjektivní. Krásně to řekl velký konzervativec rakouska Karl Kraus [? neporozuměl jsem], když řekl: „Od města žádám bezpečnost a zametání popřípadě kropení ulic, ale bodrý jsem sám.“ Takže ten stát je chápan v jistém smyslu minimálně jako u liberalismu a v jistém smyslu jako ochránce toho pořádku. Ale náplň, ten obsah mezitím individuem a tou společností, kterou do jisté míry v tom minimálním hledisku jako je stát, tam je ten organismus těch obcí, církví, rodiny, starších a podobně. Tam jsou ty autority, o které vlastně jde a tam jsou ty základní principy konzervatismu, to jest kontinuita historická, to co se podařilo udělat dobře, co všichni vidíme, že se udělalo dobře a co nechceme likvidovat ani měnit, protože to nemá žádný smysl.

Bohužel, všechny tři ideologie nebo ty politické proudy, které dnes vládnou evropě, i když ta konzervativní nejméně, jsou strašně zavádějící už jenom svojí terminologií. Liberalismus může znamenat svobodomyslný, může to být konzervativní liberalismus, který byl pěstován v Anglii, který nebyl vůbec antiklerikální nebo proti církevní. Kdysi mi osobně Margareth Thacerová řekla, že žádný anglický konzervativec, i kdyby byl ateista agnostik, což být může, nemůže vystupovat proti náboženství – prostě nesmí! Ona je dcerou metodistického kazatele. Protože právě ty církve tvoří část toho prastarého organismu Evropy a i naše post-křesťanská filosofie je vlastně křesťanský pohled na svět v jakési sekularizované podobě v jistém smyslu. Samozřejmě, to co občas slyšíme z úst lidí jako je stínový ministr zahraničí, je pro konzervativce nepřijatelné. Ale zavádějící je často právě ta terminologie, podobně je to také to s tou konzervativní terminologií. Často slyšíme o nějakém konzervativci rámci v komunistické strany nebo v rámci socialistické strany. Tak to je samozřejmě hodně zavádějící. A je otázka jestli lze s tímto jménem „konzervativní“ velkou stranu nebo silnou stranu vybudovat. Já mám s tím velké pochybnosti, ale to už nechám k diskuzi. Ale samozřejmě, konzervativců je mnoho a nejsou všichni filosofy a jejich pohled na svět je spíš intuitivní, spíš bych řekl, předsudečný. Je to ten instinkt, že se nemá bořit, že se nemá reformovat za každou cenu, že stát nemá být aktivistou, nemá chrlit legislativu, ale nejen to, stát se má chovat velmi střidmě. Někdo by řekl, že velmi zásadní instinktivní předsudek je už racionalizovaný. Totiž v moderní době je největší blud ten, že existuje jakási technologie moci, jakási vláda odborníků, jakoby odbornost a technologie a takovéto věci by mohli tuto společnost řídit. Je to ten blud sociálního inženýrství a objevuje se i v takzvaných konzervativních stranách. Je to skoro kánon dnešního dne. Neustále se volá po odbornosti. Přitom problém není vůbec odbornost. Odborníky potřebujeme, například abychom tu dálnici postavili, ale otázka je, jestli máme vůbec stavět dálnice. Zásadní spor se vždy týká toho jestli máme mít takovou nebo jinou školu vůbec. Čili „proč“, nikoliv „jak“. Teprve, když jsme to „proč“ dohodli, tak samozřejmě pak můžeme hovořit o tom „jak“ a to pak odborníky potřebujeme. Čili toto já považuji za jeden z největších bludů a největší sílu konzervatismu právě považuji v instinktivním odporu vůči racionalismu, že někdo bude všechno řídit, že někdo bude všechno organizovat, odporu vůči tomu, že se odbourávají ty tradiční vazby, odporu vůči tomu, že ta autorita klesá, odporu vůči tomu, že klesá normativnost té kultury – doslova ty normy (že se může mluvit sprostě v televizi, že se nedbá na gramatiku, že se nedbá na nic, na chování, že je jaksi všechno dovoleno, pokud to je mezi dvěma dospělými jedinci). A tato intuice, tento předsudek je velmi zásadní a myslím si, že vyvěrá z velmi krásné a velmi hluboké věci. Vyvěrá totiž pravděpodobně psychologicky ze šťastného dětství. Člověk, který měl šťastné dětství, který se dívá na svět jako na zázrak, který vidí, že ten svět je krásný, že se v něm dějí úžasné věci, tak nemá potřebu tento svět měnit. Děkuji Vám za pozornost.

Alexandr Tomský, předneseno na Sněmu Konzervativní strany v Praze, 19. března 2005